Jak jsme se první týden orietovali

Vítám všechny u dalšího článku!

Tentokrát se podíváme na zoubek prvnímu týdnu v Akitě. Bude to tedy o něco delší. 

Před tím než začnu, tak bych ráda zmínila, že univerzita, na které se nacházím, se jmenuje Akita International University alias AIU. Mimo jiné to zmiňuji proto, že jsem v předešlých článcích psala, že se jedná o akitskou univerzitu, což je vlastně pravda pokud se to píše s malým "a" na začátku. Ovšem nerada bych, aby došlo k omylu. V Akitě se totiž nachází univerzita, která se jmenuje Akita University, ale to je úplně jiná škola. 

Tahle ANO ^3^                              Tahle NE >_<

Ještě něco málo o AIU. Na naše poměry, je to poměrně mladá a malá univerzita. Letos bude slavit 10 let od založení a má jen 1 000 studentů (Masaryčka má cca 38 000). A v rámci Japonska je to poměrně unikát, protože všechny předměty, až na pár výjimek, jsou vyučovány v angličtině. A nevím teda jakého maskota má Masarykova univerzita (a trochu se teď stydím), ale AIU má jako maskota zeleného akita inu. Jmenuje se One, anglicky tedy Jeden a to jak se to anglicky vyslovuje je i zároveň zvuk, jaký v Japonsku přiřadili psům jako štěkání. Wan, wan. 

Roztomilý, co? To se pak jeden nemůže divit, že má přítelkyni. Je to kočka a jmenuje se tuším... Con? Bohužel, ta se někde schovává, takže nemám foto.

A teď hurá na popis prvních dojmů a zážitků. Jak říká nadpis, tak první týden byl plný orientačních přednášek a hodin a podobných... Ech... Záležitostí. A musím konstatovat, že to byla chvílemi docela otrava a někdy dokonce taková, že jsem prostě usnula. Ne, že bych si nevážila úsilí lidí, kteří to organizovali a pořádali, ale byl toho tolik, že člověk měl čas jen na snídani, oběd a večeři a cítil se docela zahlcen informacemi. To na Masaryčce na to šli jinak. Prostě nás hodili do víru Informačního systému a pokud jsme chtěli, tak jsme se mohli zúčastnit nějakých seznamovacích výletů a orientačních přednášek. Myslím, že tenhle rozdíl je daný především rozdílnou velikostí obou univerzit. 

Vzhledem k tomu, že je to relativně nová škola, tak jsou tady velice pěkné budovy. Hlavně ty, které jsou ze dřeva. Samotné ubytovaní je na naše poměry opravdu hodně malé. Se spolubydlící máme jeden pokoj, kde máme postele, pracovní stoly a skříň. Odhaduji, že má tak... 4x4 metry. Kuchyňku bych popsala jako vrchol titěrnosti. Nejblíž se standartu přibližuje koupelna. Bohužel nemám žádně fotky, nějak jsem se k tomu ještě neodhodlala. Snad se do příště zadaří nějaké pořídit. 

Tak tohle je Global village, místo, které se stalo mým domovem na následujících rok. Je to 9 bloků a každé okýnko je jeden pokoj. Pokud bys se někdo chtěl stavit, tak mě najdete v pokoji A204. Jo a ta budova, která je nejvíc ve předu, je prádelna. Je to super místo, vypere se vám tam a vysuší prádlo a při čekání si nalakuje nehty nebo uspořádáte hodinu zpěvu. Btw: Miluji sušičky.

I když jsme měli velice nabitý program, tak se nám podařilo zajet do nákupního centra, které je asi 15 minut od školy autobusem. Je to obchodní centrum se vším všudy a na české poměry i s něčím navíc, protože je opravdu hoooodně velké. Tak velké, že má západní a východní část. Dá se tam koupit všechno... Teda skoro všechno. Takovou redukci pro evropskou zásuvku tam nenajdete. Ale hlavně je tam obchod, který se jmenuje Daisó, a téměř vše tam stojí 100 jenů (respektive 108, kvůli 8% dani). Propisky, nože, kbelíky, ručníky, obaly na mobily, ponožky, formičky, šampony... A tak bych mohla pokračovat do nekonečna. 

Jeden ze vstupů do nákupního střediska. Není to jak Vaňkovka nebo Olympie. Tohle je takový řetězec obchodních domů, takže je nejen v Akitě. 

Úžasné mini vozíčky, jak pro panenky. Nebo Japonce. 

Moje první dango (takové lepivé, sladké kuličky z rýžové mouky). Moc mi teda nechutnají, i když to a fotce nevypadá. Jsou takové... Lepivé a nemají takovou "plnou" chuť, jako sladkosti u nás. Je to jakoby "vodové" (což je možné, asi se do nich dává voda a na mlíko, ale na recept jsem se nikdy nedívala, takže vás dost možná matu).

Celý ten první týden byl opravdu hektický. Orientace, registrování předmětů, které rozhodně není tak příjemné a flexibilní, jako na Masarykově universitě (pokud si chcete zrušit předmět nebo si nějaký zapsat po období registrace, tak musíte jít a ručně vyplnit formulář... WTF!? To jsem jako v pravěku?), hromady emailů, které vám chodí na školní gmail a ve kterých vás informují o každém prdu. A ten prd nedostanete jenom jednou, ale aspoň 3x. A při všech těch klubech a komisích co tady mají, je to pěkná hromada emailů, která vás zavalí. 

A na závěr tady mám opět vtipnou historku. Bylo to v den, kdy jsme šli poprvé do obchodního domu. Neb se nám nepodařilo najít vhodnou redukci na zásuvku tam, tak jsme se rozhodli, že se podíváme po obchodu s elektronikou, který se měl nacházet v blízkém okolí. Bohužel strýček Google zklamal, tak jsme odchytli nebohou Japonku a tam nám poradila cestu. Bohužel vnímají vzdáleností je zdá se poněkud odlišné. Jamada denki, jak se elektro obchod jmenuje, měl být poměrně blízko. Ovšem v půlce cesty jsme naznali, že jdeme špatně a otočili se k návratu. (Málem bych zapomněla důležitý fakt. Byli jsme docela uchození a bylo cca půl deváté večer.) Když jsme došli zpátky k obchodnímu domu, tak jsme po poradě s japonskou školačkou dospěli k závěru, že jsme šli vlastně dobře, jen je pro nás pojem "je to jen kousek" o něco menší kousek, než pro Japonce. Tak jsme zarotovali jak káča a vydali jsme se opět za honbou redukce (opravdu jsme ji chtěli, počítače byli hladové a s vybitou baterkou budete těžko sjíždět vlny internetu). K obchodu jsme zdárně dorazili, ale objevili se dva problémy. 1) Když jsme dorazili, bylo cca 20:57, zavírací doba je v 21:00, 2) Nepřešli jsme silnici na křižovatce a tak nás od cíle dělila čtyř proudová silnice a plot. Vyčerpaní a zoufalí jsme se smířeně vydali na autobus. Ovšem autobus nepřijel na čas. Šli jsme si tedy koupit pivo (já nealko) a svorně čekali na další, který jel za hodinu. Ten naštěstí přijel. Další den jsme se ihned z rána vydali za honbou na redukci, tentokrát o něco úspěšnější, i když ne úplně na 100 %. Vhodnou redukci neměli totiž ani v Jamada denki. Tak jsme si koupila kabel k adaptéru. Hurá! Úspěch! Vyčerpávající... 

To je to zlotřilé elektro, které nás tak vytrolilo. 

A takhle je to tady se vším. Zádrhely, komplikace, hromada chození a zjišťování. Ovšem počítám, že je to kvůli tomu, že jsem v tom všem nová. V současné chvli už je to o něco lepší. Třeba se mi podaří do konce semestru do tohohle chaotického a zmateného stroje zapadnout. :)

Příště se pokusím dodat nějaké fotky pokoje a třeba přijde i... Králíček.