Putování za vycházejícím slunem

Zdravím všechny čtenáře!

Předem se chci  omluvit, že mi trvalo déle napsat článek. Naneštěstí máme v Akitě tolik programu, že máme čas jen na to jít na jídlo a cestování po různých místnostech v areálu. なにも書かなくて、すみません！

Řeknu Vám... Není to žádný med cestovat přes půlku zeměkoule a strávit víc času čekáním na letišti, než dohromady ve všech letadlech. Jak jsem psala v předešlém článku, tak jsme přistáli v Helsinkách o půl jedenácté místního času. To by si člověk myslel, že se pěkně vyspí. Ovšem to by musel mít ubytování mimo letiště. Což jsme mi neměli, protože jsme škrťáčtí studenti. Problém není ani v tom, že by sedadla na letišti byla nepohodlná na ležení. Hlavním zádrhelem je to, že v noci je letiště super tiché, takže každý spadlý špendlík je slyšet na vzdálenost jednoho terminálu. A to pak především pokud jsou ty špendlíky dva, je jim odhadem tak pět let a jsou z konce světa, kde jejich odpoledne je naše půlnoc. Dopadlo to tak, že nikdo z nás nespal skoro vůbec. Vyčerpání z probděné noci a z vyhlídky na další vyčerpávající cestu nás odradilo od toho, abychom přes den opustili letiště. (Čas pro vtipnou historku: Během noci jsem se rozhodla změnit si heslo k notebooku, protože se mi mé původní znelíbilo. Změnila jsem ho, pro jistotu si ho napsala do rychlých poznámek, vypnula notebook a pokusila se spát. Ovšem stala se taková věc, že jsem to heslo zapomněla. Na notebooku mám Win 8.1 s Microsoft účtem, který vyžaduje přístup k internetu, pokud si měníte heslo, a na wi-fi na letišti se dalo dostat jen tak, že se otevřelo okno prohlížeče a kliklo se na "Připojit". Což jsem ale nemohla udělat, protože jsem nebyla schopna se přihlásit. Odhodlaně jsem si změnila heslo u kamarádky Kláry na notebooku na takové, aby si ho zapamatovala i cvičená opice. Ovšem k mé hrůze se ukázalo, že to nebude fungovat, protože notebook nemá přístup k internetu a tudíž si nemůže zjistit, že jsme to heslo změnila. Haha. A nešlo s tím nic udělat, protože jakákoli jiná cesta k přihlášení se do počítače vyžadovala heslo, které jsem jaksi... Zapomněla. Takže jsem až do Akity trnula hrůzou, jestli se mi podaří přihlásit. Naštěstí mě internetový kabel nezklamal a vše dobře dopadlo. Uff!)

A tak jsme seděli a internetovali (teda jen někteří z nás T^T) (První foto Dan, Klára, Terka, druhé si snad odvodíte)

Někteří si užívali příjemných spacích poloh

A tak se nám podařilo přežít až do čtyř hodin odpoledne. Pak stačilo jen najít správnou bránu a usadit se v letadle.

Ačkoli se to nezdá, tak je to velké letadlo

Tak velké, že je tam osm sedadel vedle sebe s dvěma uličkama

Společná fotka (tady je už i Sonmi a vlastně i já...)

Noc proběhla klidně, pěkně zhasli světla a každý se mohl oddávat čemu chtěl. Mě se spánek opět příliš nezadařil. Taky tam foukala docela klimatizace, tak jsem byla co nejvíc zabalená do deky a šátku a svetru a bundy. Poslouchala jsem hudbu a byli tam takový super monitorky (jako ve autobusech Student Agency, ale lepší), kde se dali sledovat filmy, seriály, hrát hry a dokonce se dalo přepnout na kamery, které byli připevněné na letadle. Jedna v předu a jedna zespodu. V noci na nich tedy nic vidět nebylo, ale jak se začalo rozednívat, tak to bylo super.

Málem bych zapomněla na vynikající večeři, které nám ochotné letušky naservírovaly (menší zajímavost: Finnair zaměstnává poměrně "staré" letušky, řekla bych tak kolem 40 let). Těstoviny s rajčatovou omáčkou a mozzarelou, nudle soba, super mokrý pudinkový dezert s rebarborou a pečivo s máslem. A vlastně ještě voda. Vyčerpávající výčet. 

A další věc, kterou bych málem zapomněla. Vynikající vanilková zmrzlina (jsou v ní žloutky, WTF!?) a zelený čaj

Ještě pár fotek z noci:

Extra velká fotka, aby se Vám to dobře četlo

Pro ty, kteří chtěli vědět, jestli poletíme přes pól

A snídaně: bramborová placka, co nebyla nic moc, docela fajn vajíčka se sýrem, fuj párek a rajčátka

Let to byl dlouhý a vyčerpávající. Když jsme přiletěli do Tokia na Naritu, tak jsme museli projít přes imigrační úřad, aby nám zkontrolovali pas a vízum. Chudák Sonmi neměla vízum a nechtělo se nám čekat, až projde karanténou, tak ji Dan nechal utratit. Byl z toho ještě pár hodin skleslý. Pak jsme si jen sedli, koupili jídlo a čekali na vhodnou chvíli k vyražení na druhou stranu města na Hanedské letiště. Cesta na něj zabrala prý hodinu a půl, ale nemůžu to potvrdit. Nebyla jsem schopna mít otevřené oči déle, jak pět minut. Prostě se bez mého vědomí samy zavíraly. 

První fotka z Japonska, zajímavá, že?

Let do Akity trval asi hodinku. První rozdávání vody jsem zaspala, prostě to jinak nešlo. A pak jsem mrkla a letadlo si už vesele jelo po zemi. Všechno to vzrušení z třetího letu za dva dny jsme úplně zaspala. 

Po přistání už šlo všechno hladce. Zavazadla přijela, pick-up autobus nás vyzvedl a odvezl. Ubytování proběhlo také rychle. Přijeli jsme pozdě, tak nám dali jen klíče od pokojů, zašli jsme na večeři, která byla skvělá, trošku vybalili a šli na kutě. Ani ta tvrdá matrace nám v tom nezabránila (která není kupodivu tak nepohodlná, jak tomu bývá u tvrdých matrací u nás. Chvíle na zamyšlení). 

A na závěr pár fotek po příjezdu do Akity:

Krásní akitští lidé; vysmátý děda v onsenu; levné a báječné onigiri (které mimochodem stále leží v lednici, protože... Nějak se mi znelíbilo)

Balíček se všemi potřebnými papíry a jmenovka; vzkaz od mé skvělé spolubydlící, kterou jsem sice ještě neviděla, ale už teď vím, že je skvělá

A to je pro dnes vše. Popravdě se toho za poslední dny událo tolik, že bych měla psát skoro každý den. Což slíbit nemůžu, ale můžu slíbit, že se pokusím psát co nejčastěji :P .

Trocha toho odlétání

Zdravím Vás všechny! 

Sice jsem minule naslibovala hory a doly o Akitě, ale tohle téma si nechám na jindy... Podlehlo mému rozmaru a bylo chronicky odloženo na jindy. Dnes to bude tedy o posledních několika dnech a o dnešním odletu do Helsinek. 

Od doby, co jsem byla vyzvednout vízum, jsem byla mírně netrpělivá, protože všechno potřebné bylo v podstatě zařízeno a jen jsem čekala, až bude 23. srpna a já mohla odletět do východu slunce. Takže balit jsem se začala už týden před odletem. Měla jsem spoustu chození, shánění jenů (ponaučení do příště: jeny shánět dostatečně dopředu, je to poněkud obskurní měna, těžko k sehnání), poslední návštěvy u odborníků a příbuzných. Babičky dávaly moudré rady a povzbuzovaly, aby mi usnadnily cestu ("Hlavně se nenechte okrást", "Uvidíme se za rok, jestli budu ještě žít."). Pak nastaly poslední dny před odjezdem a překvapivě jsem byla z odjezdu méně nervózní, než by se dalo očekávat.

Konečně nastal den D a já se společně s rodiči vydala autobusem do Prahy. Na letiště v Praze jsme dorazili přesně ve čtyři hodiny. Chvíli jsme museli hledat odlety z Terminálu 2, ale zvládli jsme to a šťastně zasedli v letištní hale. Já, osoba nezkušená, jsem čekala, až mi osud ukáže, kam se mám vydat a mezi tím jsem odolávala zvídavým otázkám mého rodiče, na které jsem neznala odpovědi. Naštěstí mám dobře informované kamarády, kteří mě v tom nenechali a podělili se o vědomosti. Díky!

Náhodná fotka z letiště

Mimo jiné jsem na letišti učinila několik objevů. Prvním z nich byl ten, že letiště je vlastně docela velký a PRÁZDNÝ prostor. Dalším je to, že mi vůbec nepřipadne přehledné. Také, že řízek s bramborou kaší se dá prodávat za dvě stovky. A posledním byl ten, že i na letišti můžete objevit jedno z nejvíc sexy prasat, co kdy svět viděl.

Nějaké návrhy na jméno? A ne, není to krysa T^T

Poté, co nás odbavili a prohnali letištní kontrolou (kde jsem musela být osahána) jsme konečně usedli v letadle. Start byl famózní. Ta síla, co člověka zarazí do sedadla... Hmmmm. Během letu jsme se hodně nasmáli, neustále se něco dělo. Ukázal se můj velký talent na rozdělávání pytlíků, takže jsem ztratila figurku a kostku k Člověče, nezlob se!, takže si už nezahrajeme. Bohužel jsem se tam nenajedla, protože neumím přesně specifikovat, co bych ráda k jídlu a tak jsem skončila s bagetou s česnekem a chilli (já a mé zažívání se moc nekamarádíme). 

Pohled z okýnka, když už jsme nestoupali

Osudové čili s česnekem, ale džus byl super

Přistáli jsme asi o půl jedenácté místního času. Chvíli jsme se plácali mezi všemi těmi zavřenými obchody a asi před hodinou jsme se usadili u zásuvek a využíváme internetu co to dá. Zdá se, že mám první hlídku u zavazadel. To aby nás nikdo neokradl.

P. S. Ještě chci poděkovat mamce za lahodné perníčky, které mi upekla na cestu. Měkké, medové, sladké <3 .

Co bylo před Viktorem

Zdravím všechny novopečené čtenáře tohoto nově upečeného blogu!

V dnešním příspěvku Vám popíšu, jak to vlastně všechno začalo a pokračovalo. Bude to pojato stylem „Mám imaginární osnovu a ke každému bodu napíšu stručný a výstižný popis“. Pokusím se Vás neunudit hromadou faktů, držte si palce.

Jako první začnu motivačními dopisy. Jedním jsem měla motivovat učitele, aby mě nominovali na vybrané školy. Moje motivace k napsání tohoto motivačního dopisu byla malá, ale generál-rodič zavel. A taky podle toho  vypadal. I s adresou to bylo celý 15 řádků. Měli jsme si vybrat tři školy, kam bychom chtěli. Jednu jsem vybrala podle pěkného názvu, na druhé je spolužák a zdá se šťastný a kvůli té třetí jsem házela šipky. A navíc jsem to odeslala 15 minut před „dedlajnou“. Ale říkala jsem si, že je to jedno, protože stejně vyberou jen pět lidí a dokázala bych je s klidem vyjmenovat. Nakonec nás z japanistiky jede 13. Druhý byl pro akitskou univerzitu, abych je ujistila o mých kvalitách.

Dalším bodem osnovy je počáteční zařizování věcí, především pak peněz. Když mi bylo oznámeno, že jedu, tak mi spadla čelist a špatně se mi potom šťastně pohopskávalo. Pak mi spadla po druhé, když na mě vyskočila suma, kterou tam na ten rok budu potřebovat. A ještě ke všemu jsem musela dokázat, že je mám. Naštěstí hodní lidé stále existují, takže tato výzva byla pokořena. Později se k tomu přidalo o stipendium od Japonců, které mám jen díky tomu, že jsem se dostala na Akitu, která podávat žádost za studenty. Díky!

Dále tady máme zařazování pasu a víza. Pas jsem neměla, protože jsem nikdy nevystrčila ani chlup na noze z EU. Kupodivu je má pasová fotka opravdu vydařená. Ovšem bez víza je Vám pas na cestě do Japonska na nic. Jen si představte, kdyby jste tam mohli jezdit jen tak! :O Kvůli vízu je potřeba jet do Prahy na ambasádu. Takže do jedné ruky pas, do druhé formulář a hurá na ně! Zajímavý fakt je, že je v Praze jak japonská ambasáda, tak velvyslanectví. Podle slovníku cizích slov je ambasáda to stejné co velvyslanectví. Co z toho plyne? Že pokud Vám do jedné budovy chodí víc lidí, než do druhé, tak je to ambasáda, protože je to víc kůl a cizí a ta exotika! Výlety to byly fajn, jen mi ukázali, že nevím, jak přežiji tu několik desítek hodin dlouhou cestu letadlem. Po třech hodinách sezení v autobuse mě bolel zadek tak, že jsem si musela sednout na vlastní ruku.

Spousta věcí se zařizovala elektronicky v informačním systému japonské školy. Třeba takové vyplňování zdravotního stavu. Díky tomu jsem se konečně dozvěděla, jakou mám krevní skupinu (a rozhodně mi to připadne užitečnější než rentgen plic :P ). Japonci dost dají na určování charakteru podle krevní skupiny, Mají štěstí, že vybočuji z toho, co se o mé skupině říká / píše.

Pak tady máme letenky. To bylo fajn, poslala jsem jen peníze a ostatní zařídili za mě, protože jsem slabá a a vystrašená žena, která nic takového před tím nezařizovala a ještě bych to pokazila. Jen nám někdo mohl dát slevu. Třeba studentskou. Nebo seniorskou. Nebo zadarmo.

Poslední záležitostí, kterou mám na osnově, je placení podzimního semestru. Platilo se předem a vtipné bylo, že jsem málem ztroskotala na nedostatku místa pro adresu příjemce. Tři řádky jsou prostě málo. Ovšem není mi hanba se zeptat na cestu... Radu. A rada zní: „Jméno příjemce nezkracovat nikdy, zbytek adresy je vlastně šumák.“ Čekání na zezelenání políčka o zaplacení nebylo kupodivu tak hrozné. Hrozné bylo, že mě oškubali o celých 1 300,-. Poplatky za převod do zahraničí. *mává pomstychtivě pěstičkou*

Když se zpětně ohlížím za událostmi posledního cca půl roku, tak to bylo stresující a hektické. Všude se míhaly zmatené ruce a nohy a hlavy a střílelo se těmi nejzmatenějšími pohledy a těch včel co uletělo. Doufám, že to za to bude v tom Japonsku stát. :D

P. S. Málem bych zapomněla na tragikomedii o elektronice. Přesně v den, kdy jsem se dozvěděla, že mě přijali mi odešel notebook. Víte, jde především o to, že jsme si nějakou dobu říkala, že bych si měla pořídit nový. Nesplňoval nároky ke slušnému hraní her, přehříval se a byl docela pomalý. Acer Aspire 5530 tuším. Navíc jsem už nějakou dobu sem tam cítila ve vzduchu mírný zápach příliš rozžhaveného kovu. Byli jsme prostě ten den vzrušení oba, já to ustála mnohem líp než on. A on vlastně funguje... Někdy. Naskočí černá obrazovka a pak velké nic. Takhle to vydrží i hodinu. Sem tam naskočí, ovšem pokud se mu nevěnuji každou minutu, tak i když tam třeba něco stahuji, tak se prostě vypne. Potřebuje ten přímý kontakt, bez doteku ani ránu. Takže nejen, že mám zbytečně drahou letenku (tím nechci nikoho obviňovat, je to fakt, znáte to s těmi sousedy a trávou, že?), tak jsem ještě musela kupovat nový notebook. Z původního plánu "jen za desítku" se vyklubal "jen za patnáct". Tímto zdravím Karla! <3 (Všimla jsem si, že v poslední době mám tendenci pojmenovávat předměty.) Je to dost tragikomické? Mě osobně se to tak určitě jeví.

Příště se těšte na informace o Akitě a AIU. Tajemná zkratka, což? 

O podobnosti mezi stipendii a dívkami

Zdravím vás! 

Dnešní příspěvek je od dalšího kamaráda, který mi nedal košem. Pokud budu mít nějakou světlou chvilku, tak se mi třeba podaří zařídit, aby se z něj stala samostatná jednotka a příště ho přidal sám. Enjoy.

Ahoj lidi, já jsem Marcel a jsem stejně jako ti dva další student v Brně, konkrétně japanistiky a anglistiky, a jedu také do Japonska. Nebudu se vás hnedka snažit znudit dlouhými historkami o tom, jak jsem se dostal (ano, má v tom tak trochu prsty anime), nebo co je moje oblíbená kapela. Místo toho bych rád řekl něco o tom, co mají společného dívky na střední škole a stipendia japonského ministerstva školství. Wow, dvojnásobné poučení!

Pro ty, co nikdy o stipendiu Monbušó, jak se ministerstvo jmenuje japonsky, nikdy neslyšeli, uvedu, o co se vlastně jedná. Jednoduše řečeno jedná se o dvacet tisíc měsíčně na studium v Japonsku pro studenty japanistiky. Musí se vyplnit formulář, napsat test z Japonštiny, dojít na pohovor a tadá, v kapse máte většinu rozpočtu vašeho ročního pobytu včetně letenek gratis.

Určitě si říkáte, že to nemůže být jen tak, přece jenom to je docela dost peněz, že o to budou bojovat ti nejlepší šprti z nejlepších. Tak nám to trochu představovali i učitelé. Pravda je taková, že zpětně mi přišlo, že nejtěžší na tom stipendiu bylo vyplnit ten formulář, který měl asi sedm stránek a asi pět set položek a snad ani jedna mi nebyla jasná. Dělal jsem si legraci, že ten formulář je první kolo výběrovýho řízení. Z naší katedry jsem ho vyplnil jenom jako jediný.

Když jsem šel na ten test, tak jsem čekal, že to tam bude nacpáno, a že si tam jdu víceméně jenom zkusit, jaký to je. Nemyslel jsem si, že mám moc velký šance. Následně jsem zjistil, že nás tam bylo jenom pět. Jenom pět lidí z celý republiky mělo zájem o hromadu peněz na studijní pobyt v Japonsku, což je podle mě vlhký sen poloviny japanistů. A ten test nebyl moc těžký. Všech pět nás to nakonec dostalo.

Tady se dostáváme k otázce, proč tam nepřišlo víc lidí. Osobně si myslím, že je to proto, že se hrozně moc lidí prostě bálo. Řekli si, že na to nemají, nechtěl se jim vyplňovat ten formulář (ten musel vytáhnout sám Belzebub ze Satanovy prdele, aby trápil bezmocné smrtelníky, taková příšernost to byla), zracionalizovali si to, a pak se na to prostě vykašlali. Vždyť se školou se dá taky jet a ne za úplně špatných podmínek…

Tím se chci dostat k té podobnosti mezi stipendii a dívkami na střední. Když jsem byl na střední, tak jsem se vždycky bál pozvat holky na rande a tak, ale nakonec jsem došel k tomu, že se musím překonat a musím to zkusit. Vždyť za to nic (kromě kousku své důstojnosti) nedám! A ono to vyšlo tehdá dokonce na první pokus :D.

Poučení jak pro ostýchavé, tak pro ty, kteří by rádi nějak dostali nějaké to stipendium: Když se to nezkusí, tak to nikdy nevyjde. Překonat strach, zvítězit! Myslím, že to stojí za tu námahu (popravdě, hlavně u těch holek).

Kde Viktor necestoval #1

Občasné pirátské vysílání tu zažívá svou premiéru a rozeznívá zvonky dětských let, blog, jako by mi bylo opět osmnáct a největší zábavou bylo kopírovat Apollinaira a psát pod pseudonymem vytaženým z Lolity . Pseudonym mi zde zůstal, přezdívám si Humbert Humbert a náhodou jsem se dostal k autorství zde, budu tady jinem (tedy, tou temnější částí dvojice), dodávajícím informace ze spodních částí Japonska. Díky tomu informuji občas lidi o tom, že

"Jedu do japonska"

Hmm, Japonsko, tam mají ty Gundamy, ne?

Souběžně s vyslovením této věty proběhne šok v hlavách okolostojících. Reakce jsou překotné, zmatené. Samozřejmě, záleží na tom, zda to říkáte cizímu člověku v práci nebo babičce po telefonu (hint: překvapení stejné, babička měla přiměřenější reakce). Někdo už vytušil, že s vámi cosi není v pořádku, jiní se upřímně diví že studujete japonsko. Reakcí je mnoho, ale nebylo by lidské mysli, aby si neudělala pohodlné šuplíčky do kterých je rozřadí, já mám za to, že jsou více méně tři (číslo se mění v závislosti na tom, na které reakce si vzpomenu).

Závist: Ať už je to kolega v práci nebo kolega vaší maminky, nebo... přiznejme, že to je reakce kterou otevřeně potkáte především na pracovišti, mezi velikostí televize, luksusowosti dovolené a zmrzačenými sny. Je toho však víc, jeden z důležitých rysů takového závistivce je samozřejmě vetřelá dotěrnost ohledně otázek finančních - ovšem, takovou žárlivost můžeme ještě dělit na pozitivní a negativní, jak se to tak stává. Pozitivní závistivec se zasnivě podívá do stropu a prohodí cosi o manze nebo karaoke, o tom že chce dovést sochu buddhy, gejšu po kouskách a chrám z papíru. Ten špatný nám dnes nebude kazit náladu.

Nevěřícnost: "A co tam budeš dělat?" je archetypální odpovědí této skupiny, představa odjezdu do země tak daleké, je vzdálena obsahu jejich představ o svých známých natolik, že chvíli trochu vypouští sliny z koutů otevřených úst. Jedná se vlastně o jistý předstupeň reakce, kdy se obvykle nevěřícnost promění v jednu z ostatních reakcí, jsou však i tací, kteří mají opravdový problém se s tou informací srovnat a od těch můžete čekat několikeré opakování otázky kdyže to vlastně letíte, na jak dlouho, co že tam vlastně budete dělat a proč tu japonštinu vlastně studujete. Ti obzvlášť schopni se zvládnou zeptat, jestli se vám chce.

Dnes jsem si schoval to pěkné nakonec, jsou totiž lidé, většinou z řad rodiny a přátel, kteří reagují s nadšením, chválou, oslavou a plácáním po zádech, a těm patří mé díky. Kupodivu se tam dají zahrnout i učitelé (díky těm se nám tam možná i "chce").

Závěrem jenom pár poznámek o vlastních reakcích. Totiž samotný student, který tam jede, zažije všechny výše uvedené a snad i o něco víc (třeba infarkt způsobený nedostatkem cestovních dokladů) a myslím, že zatím nebyl doložen žádný takový, který by tyto zážitky vyměnil za nudnou chlastačku na erasmu ;).

Ne úvod o Viktorovi

Zdravím všechny zbloudilé duše!

Vítám Vás a těší mě, že jste si našli cestu až sem. Na úvod bych se Vám ráda představila. Jsem studentkou japanistiky v Brně, které je zároveň i mým rodným městem (ale opravdu Vám neporadím kam zajít do hospody, jsem rozmazlená holka z periferie, centrum znám jenom po obchodech). K tomuto oboru jsem se dostala náhodou. Ve čtvrtém ročníku na střední jsme se se třídou vydali na veletrh vysokých škol a já v brožurce Masarykovy univerzity objevila obor Japanistika. V té době jsem "žrala" anime (přiznávám se, byl to Naruto, stále "čtu" mangu a netěší mě to :D ), takže to pro mě byla jasná volba. TSP jsem měla nacvičený ze školy a oborovým testem jsem proplula jako rybička (víc štěstí než rozumu, doporučenou literaturu jsem nečetla a postavila jsem to na znalosti hiragany a katakany, ale není dobrý nápad následovat mého příkladu. Občas mi ty vědomosti chybí). První semestr jsem nezvládla. Ne že bych snad netušila, že si budu muset máknout, ale hlava mi to prostě nebrala. Ztroskotala jsem jak na jazyku, tak písmu. Druhý pokus další rok jsem už zvládla a moje akademická kariéra se krůček po krůčku propracovala do dnešních dní, kdy jsem ve druhém ročníku a třetí strávím studiem v Japonsku, konkrétně v Akitě. A tato cesta je také důvod proč jsem založila tento blog.

Už jen to, že jedu do Japonska! O to je potřeba se podělit, o tipy, zkušenosti, rady, moudra apod., i když existuje spousta blogů a stránek, jak v angličtině, tak češtině, které se tomu věnují. Ovšem žádný nepíšu já, že? Dalším účelem tohoto blogu je to, abych překonala pocit osamění. Sice tam budu s dalšími třemi spolužáky, ale rodina a "fyzický" kontakt s ní je pro mě hodně důležitý. Takže věřím, že dělání něčeho, co nebude souviset s povinnostmi ve škole a snad dokonce přilákám nějaké čtenáře, kteří si příspěvky na blogu rádi přečtou, mi pomůže v překonání tohoto pocitu. První měsíc je člověk prý nadšený a nevnímá nic, ale pak se to začne zhoršovat, dokonce se může objevit i nenávist ke všemu japonskému :D. A kolem Vánoc přichází největší krize. Pak už anály mlčí.

Teď něco málo o samotném blogu a jeho obsahu. Jak jste si jistě domysleli (vzhledem k tomu, že nejsem muž), tak Viktor je ten turista, který na Vás sebevědomě zírá z poza slunečních brýlí v horní části stránky a kdyby si někdo nevšiml, tak i pod tímto odstavcem. Především byste mu měli pochválit jeho knír, hodně mu na něm záleží. Škoda, že není vidět i jeho bujně ochlupená hruď. Můžete si zkusit tipovat, proč je zrovna on "maskotem" blogu (možná bude i anketa). Co se týče článků, tak ty budou informovat jak o tom, co je potřeba zařídit, kam zajít atd. a to především v Akitě, tak i o mých náladách, myšlenkách, přáních, zážitcích. Ještě uvidím časem, ale doufám, že se z toho nestanou srdceryvné projevy o ničem, snad budou jen o ničem. Také mám v plánu občas ke tvorbě přizvat nějakého kamaráda / kamarádku, kteří by s láskou a péčí sepsali nějaký článek. Snad mi nedají všichni košem. Bude to prostě taková všehochuť.

Na závěr už jen informace o článku, který plánuji. Měl by být o tom, jak jsem na poslední chvíli odesílala žádost o studium v Japonsku, jak mi pak spadla brada a co všechno jsem pak musela zařizovat a pořizovat. A možná přihodím i nějakou tragikomickou historku o elektronice.