Zkratka č. 4

Zdravím vás všechny!

Jsem tu s dalším příspěvkem. Myslím, že se blížím pomalu do fáze, kdy vás budu moct zahrnovat aktuálními událostmi a ne jen náhodně vybranými, které nemají ani časovou posloupnost.

Dnes začnu s návštěvou základní školy. Hned vás vysvětlím jak jsem se k tomu dostala. AIU totiž chodí různé nabídky od základních / středních škol pro zahraniční studenty, jestli by se mohli zúčastnit výuky angličtiny. A protože já dostávám od Japonců stipendium a jednou z věcí, které je vhodné dělat, pokud takové stipendium dostáváte, je zapojování se do aktivit v místní komunitě, tak jsem se chopila takové jedné nabídky. Je potřeba se jí chopit poměrně rychle, protože většinou chtějí tak... 3 - 8 studentů a tak je to hned zabrané. Musím se přiznat, že jednou z motivací byly i peníze. Většina aktivit je bez odměny, sem tam se objeví nějaké za finanční odměnu. A to byl i tento případ. Dva tisíce jenů v podobě poukázky na nákup v knihkupectví. Takže to vlastně nebylo ani o penězích... Spíš o touze po knize :D 

Zpětně musím říct, že bych to klidně dělala i zadarmo. Japonské děti jsou totiž naprosto rozkošné a je příjemné vidět ten upřímný zájem o to, co jim vykládáte. Měli jsme jim představit naši zemi a ačkoli to mělo být spíš o angličtině, tak jsme mluvili spíš japonsky. Málem bych zapomněla... Taky jsme tam dostali najíst :D Hlavním bodem programu bylo totiž dělání nabekko, což je taková polívka, ve které může být všechno možné. Tofu, řasy, maso, sojová omáčka, nudle... 

No a kupon do knihkupectví jsem využila nejjaponštěji, jak mě jen napadlo. Koupila jsem si mangu (japonský komiks). Terka i Klára v tom nezůstaly pozadu a taky si koupily mangu. Já si vybrala jednu, kterou jsem už četla online, protože v té záplavě neznámých mang, která tam byla, jsem se naprosto ztrácela. Jeden díl mangy není příliš drahý, cca 500 jenů. Jsou ovšem obchody, tzv. Book-off, kde se dají koupit i jen za 100 jenů. Ale protože nikdo v mém okolí příliš po knihách netouží, tak bych tam asi musela sama a to se mi moc nechce.

To jsou ony. Vlevo pěkně všechny dohromady, vpravo první díl té mé.

Jednou z věcí, o které jsem si říkala, že to musím v Japonku zažít aspoň jednou, je baseball. Japonci totiž milují baseball. Je to snad nejoblíbenější sport. Ne sumó, ne bojová umění, ale baseball. A díky jednomu studentovi, který spolupracoval s baseballovým týmem Rakuten Eagles, se mi podařilo to zažít. Vstupenku a odvoz jsme měli zadarmo, protože nás jelo víc jak 15 a to byla podmínka k tomu, to mít gratis. Jeli jsme až do Sendaie, což je asi 2,5 hoďky cesty. Na místo jsme dorazili zhruba o půl druhé. A neb nám to vlastně Rakuten Eagles platili, tak na oplátku jsme se měli zúčastnit takové... Akce. Rozdělili nás do týmu a hráli jsme různé hry. Tým, který vyhrál, měl tu čest se vyfotit s jedním ze členů Rakuten Eagles a každý z týmu dostal podepsanou kšiltovku. Já jsem ve vítězném týmu nebyla, takže žádnou kšiltovku nemám :D Mohla jsem ovšem sledovat ten dav Japonek a Japonců nadšených z příchodu baseballisty a to jak se s ním na dálku fotili. To byla sranda. Prostě si stoupli tak, aby jejich idol byl vidět v pozadí a cvak. Asi jsem nikdy nebyla pořádná fanynka nebo se k žádným nenachomýtla a proto mi to připadlo tak zajímavé. Když tahle sranda skončila, bylo asi půl páté. Vydali jsem se společně na místa. Byla skoro v té nejvyšší řadě a byl tam moc pěkný výhled. Měli jsme ještě nějaký čas, protože zápas začínal v šest a tak jsme se vydali hledat nějakou potravu. V okolí stadionu byla hromada stánků s jídlem, ale bylo to samozřejmě mírně předražené, jak to u takových akcí bývá. Nicméně musím ocenit, že nabídka jídel byla mnohem rozmanitější než tomu bývá u nás. Nudle, popkorn, hamburgry, bentó (takové obědové / svačinové krabičky, ve kterých je od všeho trochu)... Prostě radost vybírat. Já si koupila karamelový popkorn a byla to lahoda. Jednou jsem totiž měla karamelový popkorn u nás v kině a bylo to tak sladké, že jsme ani společně s bráchou nebyli schopni sníst pomalu ani půlku. Ale tenhle byl fakt dobrý, sladkost tak akorát. Jak jsem psala o pár vět výše, tak jídlo je dražší než by muselo být a tak jsem se vydali do konbini (japonská samoobsluha, když o tom tak přemýšlím, tak mi to připomíná křížence mezi samoobsluhou a benzinovou pumpou) a nakoupili nějaké jídlo tam. 

Samotný zápas byl docela nuda. Jako vážně :D Sedíte a koukáte, jak si tam dole malí lidi hází s balonkem a ve většině případů se ani netrefí. Na mega obrazovce nad tribunou se snaží diváky neustále nějak zabavit. Třeba tím, že jim ukážou, že mají tleskat, nebo mávat šálami a pod. Museli jsme tam být až do konce (další podmínka ke vstupu a dopravě gratis). Očekávaný konec byl o půl desáté, protáhlo se to do desíti. Na tribuně docela foukalo, tak jsem se už pak vážně těšila do teplého autobusu a na horkou sprchu (kterou jsem si nakonec nedala, protože jsem prasátko a když jsme se vrátili, tak už bylo moc pozdě a mě se nechtělo). 

 Nějak jsem zrovna nedávala pozor :D  Úplně vpravo je Amy, autorka fotky. 

 Šik modrá.

No a pomalu se blížíme k aktuálnímu týdnu. Následuje totiž AIU festival, který se konal 12. - 13. 10. a dnes je 21. 10.

Festival se konal k příležitosti 11 let od založení AIU. Bylo to opravdu velké. Od našeho příjezdu se neustále něco nacvičovalo, stříhalo, zdobilo, natáčelo (jsem zvěčněna v jednom videu, jen vůbec nevím, kde ho můžu sehnat :D). 

Během festivalu byl program nabitý, zábavy bylo všude hromady. Pódiem začínaje, budovami školy konče. Musím se přiznat, že z představeních a různých mezinárodních kaváren jsem viděla minimum. Mě totiž zajímalo hlavně jídlo :D. Ochutnala jsem toho spoustu a všechno bylo moc, moc dobrý. Mým favoritem jsou taijaki. Je to v podstatě palačinkové těsto plněné sladkou pastou z červených fazolí a tu já můžu. Pak třeba takojaki. To jsou takové těstové, pečené kuličky, ve kterých se schovávají chapadýlka. Je na tom japonská majonéza, speciální omáčka, jarní cibulka a vločky sušené ryby alias okaka. Pak jsem měla nikumana. To je v podstatě knedlové těsto, o něco sladší, plněné masem. Taiwanský sladko slaný dezert, ovoce s želé. A nakonec bych měla zmínit kiritanpo. To je akitská specialita, váleček rýže na tyčce opečený na ohni. Nejtypičtěji se to podává s polívkou, já měla misotanpo. To je bez polívky, za to potřené miso pastou (pasta z fermentovaných sójových bobů). To bylo taky moc fajn. Určitě jsem měla ještě něco, ale už si to nepamatuju :D. No prostě jsem jezením jsme trávila většinu dne. Zbytek jsem trávila spaním nebo poflakováním a upřímně trošku lituju, že jsem nezašla aspoň na uzavírací ceremoniál, kde bylo prý skvělé taneční vystoupení skupinky studentů v čínských dámských šatech. 

Taijaki. Měli na to takovou velkou těstovou injekční stříkačku. 

 Misotanpo vlevo. A málem bych zapomněla na banán v čokoládě. Ty obličeje byly fakt dobrý, jen to trošku kazila nedobrá čokoláda.

Klára, já a Terka.

To je pro dnešek vše. Už se chystám na další článek. Nebojte, přijde brzy.

Zkratka č. 3

Zdravím vás všechny!

Jsem tu opět s další dávkou japonských zážitků. Začala jsem tento příspěvek psát už v pátek, říkala jsem si, jak ho hezky zveřejním, ale pak se mi nechtěly přidávat fotky :D A víkend byl plný zážitků, o kterých budu psát příště :-)

A začneme divadlem. Minulý týden jsem se zúčastnila bunraku. To je tradiční japonské loutkové divadlo. Bohužel nemám žádné fotky, protože na představeních v Japonsku (ať už je to bunraku nebo cokoli jiného) se prostě nesmí fotit. I když samotní Japonci to ne vždy dodržují.  Řekla bych, že to má něco společného s autorskými právy a pak s tím, že mnohdy existuje v jednom "oboru" víc škol, každá má svůj styl, jakým danou věc provádí, a to se přece ví, že by je chtěl hnedka někdo kopírovat a snažit se vytěžit na něčem, čemu oni věnovali celý život (doslova). Pokud se snad mýlím, tak mě omluvte, opravte nebo doplňte. Abych se vrátila k tomu hlavnímu. Docela jsem se těšila, slyšela jsem o tom na přednášce a byla jsem zvědavá. Hlavně proto, že jsem ten japanista a chci prostě vidět tu tradiční japonskou kulturu a zrovna bunraku je tradice, která je docela neznámá a jednu dobu byla dokonce na vymření. 

Netuším, jestli měla loutková divadla v Evropě nějaký tradičnější, vážnější ráz než je tomu v Japonsku, ale myslím, že můžu tvrdit, že se to japonské docela liší od toho na co jsme zvyklí. Já mám například loutky spojené s dětskými pořady a pohádkami.

Vezmu to třeba od pódia. To je poměrně velké, protože někdy se tam může pohybovat odhadem tak 15 lidí. Vedle tohoto velkého pódia je takové... "Mini pódium". Tam sedí vypravěč, který zároveň propůjčuje hlasy postavám. Je to úkol náročný na hlasivky, takže se během představení vypravěči střídají. Vedle vypravěče sedí hudebníci se šamisenem, bubínkem nebo flétnou. 

Co se týče loutek, tak ty jsou v Japonsku větší, sofistikovanější (můžou dokonce měnit výraz tváře), honosnější, ovládány více lidmi a příběhy jsou vážnější, pro dospělé publikum. Každou loutku můžou ovládat až 3 loutkáři zároveň. Většina z nich má na hlavě černé kukly i černé oblečení. To proto, aby byli co nejnenápadnější. Ovšem mě připadne, že to moc nepomáhá. Bylo to tím, že loutky měly poněkud tmavé oblečení, takže to všechno hezky splývalo do jedné černé masy. Někteří kukly nemají, to jsou "hlavní" loutkáři, kteří mají na starost hlavu loutky.

Ačkoli jsem se těšila, tak jsem neočekávala příliš. Je to samozřejmě představení v japonštině a ne ledajaké, ale ve staré japonštině, které samotní Japonci mnohdy nerozumí, takže jsem nepočítala s tím, že bych byla schopna pochytit linii příběhu. Sice tam byl "předskokan", který představení stručně uvedl, ale no... Musím se ještě hodně zlepšovat :D . Mělo to dvě části. První trvala cca hodinu a půl a já jsem buď spala nebo jsem se snažila neusnout. Sice bezva, nový zážitek, kus Japonska přede mnou, ale nechytlo to moji pozornost (která je i za normálních okolností docela neposedná). Taky jsem tady mnohem víc unavená a jakmile se ztlumí světla, tak se mi prostě zavírají oči. Následovala pauza na sledování zatmění měsíce, protože to nám tady nemůžou odepřít. Měsíc byl pěkně červený, ale nějak jsem nebyla schopna si to moc užít. Druhá část představení trvala zhruba 40 minut a byla o něco zábavnější. Jednalo se o japonskou frašku kjógen, která je normálně hraná herci, příběh je o něco víc akční, plný gest a je pak docela jednoduché si odvodit aspoň základní kostru příběhu. 

Pozn.: Pokud byste chtěli zažít kjógen na živo, tak v Brně (a nejen tam, vystupují i v Praze) máme "Malé divadlo kjógenu". V češtině, zábavné, herci skvělí a hlavně nový zážitek do sbírky! Takže neváhejte a klik, kuk -> http://www.kjogen.cz/

Našla jsem takový mini dokument o bunraku na youtube -> Bunraku - The Ancient Art of Japanese Puppetry (samozřejmě v angličtině, ale i jen na koukání je to dobrý :) )

Jako další tady mám výlet do Jamagaty. To je prefektura na jih od Akity a jeli jsme se tam podívat na japonské vystoupení s tradičními tanci a pak za menším výšlapem k buddhistickému chrámu Jamadera. 

Z toho co jsem pochopila z emailu, který nám ohledně toho zaslali jsem si myslela, že to bude ukázka nějakých místních tradičních tanců. No... Ty tam sice byly, ale taky tam byla laser show, power rangers, hromada maskotů, rap, zpěv... Taková estráda a abych řekla pravdu, tak se mi to nelíbilo. Byla jsem docela unavená, protože jsme museli vyrazit brzo, ale myslím, že ani kdybych byla čerstvá, jako zrovna vytažená buchtička z trouby, tak bych na to měla stejný názor... Prostě se mi to nelíbilo. Ostatním se to docela líbilo, připadlo jim to dobře ujetý a zábavný a užívali si, já jsem bohužel černá ovce zdá se :D . Focení také zakázáno, takže nemám nic, čím bych vám to aspoň trochu přiblížila.

Ovšem výšlap k chrámu bylo něco úplně jiného. Opravdu jsem se při tom zapotila, bylo tam několik stovek schodů, ale hrozně se mi to líbilo. Fyzická námaha a na konci krásný chrám. A taky ten výhled. Po cestě na horu byla hromada šintoistických svatyň, ať už velkých nebo malinkých, a sošky buddhů. Musela jsem zírat na stromy, které sice nebyly nějak zvláštní, ale působily majestátně a duchovně :D . No je asi jasný, že se mi tam opravdu moc líbilo. Koupila jsem si tam omamori. Je to takový suvenýr, které by mi mělo přinést všeobecnou pohodu. Zatím moc nefunguje :D .

Začínáme, čekalo nás 1015 schodů.

 Buddhové, svatyně, chrámy. Velice malá ukázka toho, kolik tak toho kolem cesty bylo.

Stromy kolem cesty a mezi nimi sošky a lampy. Asi chápete, proč mi to připadlo tak duchovní a krásné?

 A to byl náš cíl. Jamadera.

Kouzelný výhled na údolí.

Mapa pro představu. Byli jsme až nahoře. Jak je ten červený nápis nahoře uprostřed, tak vpravo od něj je cílový chrám.

Na konec vám chci ještě ukázat fotky jedné svatyně, která je asi 20 minut od školy. Není k tomu moc co říct, vydali jsme se trochu se projít po okolí. Když jsme se pak vraceli, tak jsme se  zastavili ještě u jednoho pramene, který je hojně využívaný jako zdroj vody. Prostě přijdete a napustíte si láhev. (Což mě přivádí k tomu, jak je tady voda z vodovoda fujky. Vůně chlorová, chuť nevalná a je ještě horší, když tu vodu necháte uležet.) Bohužel jsem příliš líná si k prameni chodit napouštět vodu, takže trpím jak zvíře :D .

 Svatyně můžete najít v podstatě kdekoli, tahle je na kopci hned vedle silnice. Vpravo je dřevěná výzdoba, moc se mi líbila, tak jsem ji musela hned vyfotit. Jednou bych mohla o svatyních něco bližšího napsat, když mě to tak bere, což?

Tak to je pro dnešek vše přátelé. Těšte se na další!

Tak trochu ve zkratce 2. část

Zdravím vás všechny!

To jste se dalšího příspěvku dočkali brzo, což? Tak dál neotálejme a hurá na to!

Dneska začneme s něčím, co bylo slibováno, ale v posledním příspěvku jsem na to zapomněla. Je to můj pokoj. Tedy náš. Mám totiž spolubydlící a je to Japonka. K té chci říct asi to, že jsem samozřejmě vděčná, že mi udělala na narozeniny sušenky, ale v poslední době mi tak trochu leze na nervy. Zdá se, že mluvím moc nahlas a příliš dupu. Takže prý bych měla jít zkusit volat domů někam jinam. Třeba do takové Komachi Hall, kde je neustále hromada lidí. Ano, nebudou mi rozumět, ale chci na to mít klid a ne hlučné stádo. Další věc co mě docela štve je to, že nemá moc potřebu se mnou mluvit. Já jsem vůli ukázala, dovezla jsem nějaké dobroty z České republiky, vykládala jsem jí co jsem přes den zažila, jaké je to u nás, kdy se vrátím, ale prostě se nechytla. Nehodlám čerpat energii na člověka, kterého zajímá jen to, jestli náhodou mé dunivé kroky neruší sousedy pod náma. Nicméně zpět k pokoji. 

Tak toto je pěkně prosím kuchyň, koupelna a společný pokoj. Nic míň a rozhodně nic víc. Vlastně... Neměla bych zapomenout na schody a záchod. Co k tomu říct... Je to malinké. V kuchyni těžko zatočíte kočkou nad hlavou na tož, aby se tam dalo kde pořádně krájet. Naštěstí mám luxus poměrně velké ledničky. Ale ta není součásti pokoje, ta je spolubydlící (stejně jako mikrovlnka, pánev, vařič a spousta dalších věcí). "Pokojová" je to malé vlevo dole, do kterého dáte tak bramboru a je plná. Nedokážu si představit, jak někoho mohlo napadnout, že tohle bude stačit na zásoby jídla pro dva lidi. Mám skoro podezření, že kuchyň je menší než koupelna :O . A co se týče koupelny, tak to je taková kombinace vany a sprchového koutu. Tam prostě vlezete, otočíte kohoutkem (což jsem naposledy dělala asi před deseti lety...) a vůbec vás nemusí zajímat, že je vedle vana. Ze začátku jsem z nostalgie vanu používala, ale stejně jsem tam vždycky všude tak nacákala, že si teď užívám těch nekonečných možností sprchování uprostřed... Koupelny. A jako poslední je tady společný pokoj. Vlevo je moje postel, vpravo spolubydlící. Taky to není žádný extra prostor, ale stačí to. Stůl mám pod postelí, spolubydlící ten svůj přemístila před pár dny blíž k oknu a pod postel přišly skříně. Nevím jestli si to nemám brát osobně :D .  V pokoji je přes den docela tma, protože okno je na východ a jsou před ním stromy, je to tady občas jak v hrobce. Což je nejhorší pokud si přes den jdete schrupnout, protože ta tma vás nutí ležet v posteli ještě o chlup déle, pak o další chlup a další a další a další. Ale nemůže za to jen to okno. Může za to i ta pekelně vynikající matrace a polštářek. O matraci a její záhadné tvrdosti, která vůbec nebrání ve spánku, spíš naopak, jsem se myslím už zmiňovala. Ale o polštářku ne. Ten je malý a plný takových těch kuliček, které se dají nahřát v mikrovlnce. Takže vlastně není ani moc měkký. Ale slintá se na něj naprosto báječně.

Minule jsem psala o okonomijaki, dnes se budu rozplývat nad rámenem. To je takový vývar s nudlemi, masem, vajíčkem, pórkem... Může tam být v podstatě cokoli :D .Zní to obyčejně, ale pokud se zadaří, tak je to božské jídlo. V současné chvíli mám za sebou dva. 

První byl v místním nákupním centru a nebyl nic moc. Vývar byl divný a na mase bylo poznat, že bylo v chládku a museli ho ohřívat, nebylo tam vajíčko, naruto... No byla jsem zklamaná. Vůbec to nebylo to co jsem si představovala. Ale pak přišel on. Pan božský. Stalo se to při jedné cestě do onsenu (o tom za chvíli). Nečekala jsem to, on taky ne. Ale stalo se. Po prvním soustu jsem byla jeho. To vajíčko, ty nudle, ten vývar... Všechno to bylo naprosto neodolatelné. A to tak moc, že jsem si opařila jazyk. 

A to maso... Lahoda <3 Musíme si dát zase nějaké rande.

Ještě zmíním jednu nudlovitou věc a to jsou Cup Noodles. Bylo mi řečeno, že to prostě musím zkusit, když jsem v tom Japonsku, protože je to pekelně slavné. Najdete to v komiksech a dokonce mají i vlastní muzeum -> http://www.cupnoodles-museum.jp/english/ . Ty ve mě zanechaly dojem, že jsou takové... No instantní nudle. Nebyl to vyložený hnus, ale že by to chtěla jíst častěji než jednou na ochutnávku, to se říct nedá.

Sušené vaječné žmolky, krevety, kostečky masa a něco zelného. A vůně po psích granulích.

Další páni na holení jsou onseny. Protože se Japonsko nachází na hranici dvou zemských desek, jak všichni samozřejmě dobře víme, tak je tam poměrně velká vulkanická činnost a je tam tudíž i hodně horkých minerálních pramenů. Tím pádem je zde hodně termálních lázni alias onsenů. Ovšem je tam jeden zásadní rozdíl oproti evropským. V plavkách Vás tam nepustí. Můžete tam totiž být jedině pěkně nazí. A není to vůbec tak hrozné. Asi je to dané i tím, že dámy a páni mají oddělené koupele. Je tady taky to, že v některých případech jsem prostě schopna odfiltrovat pohledy, špitání, mumlání, zírání a pozorování ostatních lidí, což se obzvlášť tady v Japonsku hodí, protože jak přijde cizinec, tak končí sranda (měli jste vidět, jak ty děti pěkně ztichly, když jsme kolem nich prošly). Samozřejmě jsou tam i společné, ale z toho co jsem viděla jsou to spíše pánské než dámské :D Většinou je z bazénku výhled na zeleň kolem. Ovšem také třeba úžasný výhled na moře. Zažila jsem oboje a oboje má svoje kouzlo. Příroda mě prostě fascinuje. I když taková hromada stromů... No o té jindy. Vraťme se k onsenům. Před tím, než ponoříte tělo do horké vody je potřeba se omydlit. Pokud plánujete namáčet i vlasy, tak ty pěkně vyšampónujete. Vzhledem k teplotě vody si tam posedíte maximálně 10 minut. Ale dá se sednou na kraj, vychladnout a zase se slastně ponořit do hlubin bazénku. Hnedka bych do nějakého zašla. Zrovna se tady docela ochladilo a onseny mě volají a lákají a svádí. Nejsou totiž ani tak drahé, aspoň ty, ve kterých jsem byla. Jeden byl za 500, druhý za 350 jenů. No a na závěr je prý zvyk, když se osušíte a zahalíte do vrstev oblečení, si dát mlíko. To se mi líbí moc, protože mlíko můžu a můžu ho hodně. 

Kaniba Onsen. Není to příliš dobré foto pro ukázku. Člověk by ani neřekl, že to skrývá takové horké potěšení.

Jako poslední tady dnes zmíním jezero Tazawako. Zastavili jsme se u něj cestou z prvního onsenu. Přiznám se, že o něm nevím nic. Jen to, že je to snad nejhlubší jezero v Japonsku. Ale věřím, že jste schopní a nebojíte se zeptat internetu. Okolí a výhled byl opravdu krásný. Přijeli jsme tak kolem páté hodiny, takže slunce se pomalu blížilo k západu (nemají tady letní čas, takže se v září stmívá už kolem šesté sedmé hodiny). Byly tam loďky na půjčení, písková pláž, krásná čistá modrá voda. Kdyby bylo tepleji a já s sebou měla plavky... Já vlastně měla. Pro sychr, kdybych je přeci jenom v onsenu potřebovala :D Nicméně nebylo zas tak teplo a my spěchali.

 Děti na  loďce, západ slunce, průzračná voda. Lahoda.

Kousek mola, pneumatiky a nádherně

modrá voda.

To je pro dnešek vše :) Neustále se to kupí, ale jak jsem psala... Nějak mě to psaní zatím moc nechytlo. Snad to přijde, ale třeba taky nepřijde. Možná až se mi podaří dopsat tuhle sérii příspěvků, tak bych se měla pokusit psát den po nějaké akci / zážitku atd. Uvidím. Zatím se pokusím pokračovat aspoň v tomto. Děkuji těm co drží a nenechte se odradit rychlostí mého přispívání, snažím se napravit :)

Tak trochu ve zkratce 1. část

Zdravím všechny vytrvalce!

Omlouvám se za tak dlouhou odmlku z mé strany, ale nějak... No nebudu se vymlouvat na hromady učení, prostě se mi nechtělo. A tak vynechám detaily, které si už stejně nepamatuji a napíšu sérii příspěvků, kdy vyberu ty nejzajímavější a nejpamětihodnější události.

Začnu třeba... IPhonem! Věc se má totiž tak, že mi tady moje úžasná a milovaná Nokie 5300 nepojede, ani kdybych se na hlavu stavěla, takže se v takovém případě hodí si pořídit telefon. A to je pak hned několik super možností. Vlastně dvě. Nebo možná víc, ale ty mě minuly. Buď si koupíte mobil s kreditem a nebo mobil, kdy každý měsíc platíte paušál, který se liší podle toho, co všechno v jeho rámci máte zadarmo / zvýhodněné. Takže vlastně jako u nás, což? A protože nám na škole dopřáli takový "workshop" s telefonní společností au, která nabízela telefony s paušálem a prezentovala se dobře, zatímco prezentace Soft Bank s kreditovými telefony byla dost... No, pán byl sice milý a veselý, ale jeho angličtina byla děs => neprofesionální. A ještě ke všemu nám au nabídla skvělý iPhone 5c za 18 000 jenů. Můžete si to přepočítat. A jaký z něj mám pocit? Je tu super praktické a zároveň to hrozně otravuje život. Ten neomezený přístup k informacím je výhodný především v tom, že nám AIU neustále zasílá emaily. A tím neustále myslím aspoň 8x denně (ale mám pocit, že to jsem tady už zmiňovala?). Některé z nich jsou docela důležité. Především ty, ve kterých nám nabízí nějakou práci či příležitost se zapojit do místních aktivit (například učení angličtiny na základní škole), ale často je místo pro pár lidí. A to někdy doslova, takže pravidlo "kdo dřív přijde, ten dřív mele" je alfou a omegou takových nabídek. Nevýhody jsou takové, že ten přístup ke všemu vás to nutí ten telefon používat pořád. Hlavně jestli náhodou nepřišel email, zpráva na facebooku nebo možná nějaká životně důležitá aktualizace pro jednu z aplikací, kterých si člověk stáhne hodně (například takové Night Sky... Je to boží. Ukáže vám to kde je jaké souhvězdí na obloze, v aktuálním čase a ještě při tom hraje hezká hudba). A! Pořídila jsem si na něj úplně úžasný stojánek. Je to brečící kočka s přísavkou. 

 

Záběr na celého drahouše a detail na slzící kočku.

Další záležitost se týká mé osoby. Doslova. 8. 9. jsem měla narozeniny a mé skvěle kamarádky Terka, Klára a Amy mi uspořádaly oslavu s překvapením. Tedy vlastně... Překvapující oslavu :D Vůbec nic jsem netušila, dokud na mě nevybafly "Happy birthday!". A ony se mě vyptávaly "To jsi celý den nic netušila?". A já upřímně a naprosto bezelstně přikyvovala. Protože jsem opravdu nic netušila :D Byly tak skvělé, koupily mi dortík, dárečky a taky jsem dostala rozkošné přání s lamou :3 A co teprve ta korunka, kterou jsem vyfasovala jakožto oslavenkyně. Ještě jednou díky krasavice, bylo to super báječné a nejúžasnější :-* A nesmím zapomenout na mou spolubydlící, která mi upekla lahodné sušenky a já je na posezení snědla. 

Já, Terka, Klára, Amy a dort. Byl moc, moc dobrý. Jen taková otázka opravdu jen na okraj... Proč vlastně nejsem ve středu já? :D 

A dárky. Růžová propiska s růžovou korunkou, růžovými mašlemi a růžovým ochlupením. A slibovaný králíček alias obal na mobil. Ten má jednu vadu...Nedá se použít zároveň s kočkou, protože v místě, kde se přisává kočka je ocásek... Nebo je to snad vada kočky?

Sušenky pro Lucinku. Ňami.

Další na pořadu je návštěva restaurace. Vydali jsme se za taji japonské kuchyně a daly si okomijaki. Pouze pro představu to přirovnám k bramboráku. Jen tam nejsou brambory, ale čínské zelí, a rozhodně se to nesmaží na hroudě oleje. Pěkně se to opéká na takové železné placce (prostě si nevzpomenu, jak se to jmenuje). Donesou vám misku, ve které jsou všechny přísady naskládané, jen to zamíchat. A pak si to každý sám i opeče, potře okonomijaki omáčkou, nakreslí obrázek japonskou majonézou, která mi chutná mnohem víc než česká, posype řasou a asi... Sušenou rybou a se na to stačí jen vrhnout. Jsou různé druhy, v některých je maso, v jiných mořské plody a já si dala okonomijaki se sýrem a rajčaty. Ani nevíte jak hrozně vynikající jídlo to je. Málem jsem se uslintala k smrti. Už abychom si to zopakovali. A jsou mezi námi tací, kteří nejsou vůbec okoniomjaki nadšení... To bude tím kečupem a dalšími nedostatky, o kterých jsem se doslechla, že byly spáchány. 

Miska s ještě nezamíchaným okomijaki. A ramune! To je vynikající sladká soda. Na to se taky už moc těším. Hlavně na skleněnou kouli uvnitř. Hmmm... Slouží jako ucpávka, pak ji jen zamáčknete dovnitř.

Hotovo! Itadakimasu! (Ty majonézové obrázky nejsou moc poznat pod vrstvou přísad, ale moje je kočka a na jeden z nich je můj ctění obličej :P Byla jsem prostě k sežrání)

Tak to je pro dnešek vše. Děkuji všem, kteří se mnou mají trpělivost :) Příště bych vám nemusela zapomenout ukázat pokoj... Můžete jen doufat.

Kjóto nikki – den -1.

Pro čtenáře: Takto začínám svůj deník, kterým chci popsat svůj pobyt v Japonsku. První díl dávám i tady na Viktora, kam mi ho dovolila dát moje dobrá kamarádka Lucka, ale další půjdou na můj vlastní blog, abych se vyhnul přehnanému spamování tohoto blogu. První díl je velmi citový, protože suchých popisů cest do zahraničí je dost a já mám zrovna citovou náladu (proto se možná hodně liší od mého článku o holkách a stipendiích). Milý čtenáři, doufám, že se ti bude líbit, co tady píšu a půjdeš se podívat i na pokračování na kjotonikki.blogspot.cz.

Pokud jsem umělcem, jsem umělcem mizerným. Jelikož, pokud je osudem umělce sdělovat ostatním své city v té nebo oné formě, tak jsem v tom celý život selhával. Nikdy jsem nedokázal přesvědčivě vyjádřit své pocity. Hlubina lásky se scvrkávala na každodenní „miluju tě“ nebo „jsem tu pro tebe“ a ve finále mě nechalo vždycky zbitého a zoufalého. Přesto však chci popsat své city předtím, než opustím známý svět a vydám se do neznáma. Před odjezdem do Japonska jsem plný právě citů.

Všichni lidi se mě ptají, na co se těším v Japonsku, ale nemyslím si, že se opravdu na něco těším. Spíše mě naplňují obavy a o těch se zmíním později. Každopádně, již není cesty zpět.

Naplňuje mě cit ztracené lásky, rozparcelovaného srdce hledajícího něco, co neví, co je.

Často mívám pochyby o vlastním směřování života. Vždycky jsem byl ten typ člověka, co nedal na vlastní rozum, spíš na to, co mu nějaký hlas uvnitř říkal, že je správné. Možná je to důsledek mojí křesťanské výchovy, důrazu na to, že všichni lidi mají ve svém nitru hlas nezměrného boha, přesto si myslím, že jsem ve svém životě udělal hromadu chyb a to z pohledu společnosti stojím na startovní čáře. Vždycky mě bude asi strašit možnost ideální volby a děs věčného návratu, tedy, že lidská rozhodnutí jsou navěky zapsaná v předivu vesmíru.

Ve svém životě jsem potkal hromadu lidí, kterým se cítím zavázaný, a nejvíce se asi cítím zavázaný svým učitelům. Možná proto jsem zvolil tenhle titul deníku, je odkazem na Ki no Curajukiho „Tosa nikki“ a jeho podtitul je obrácenou parafrází věty z něj, kterou mi vryl do paměti pan doktor „boddhisatva“ Rumánek a inspiraci mi poskytl i pan magistr „děs prváků“ Matela.

Každopádně, už jsem se zde rozloučil s mými přáteli. Je v tom určitý pocit definitívy. Rok se zdá jako věčnost. Možná se vrátím jako jiný člověk? Ta samotná délka a vzdálenost mě naplňuje neurčitým děsem.

Právě zde bych se rád vrátil ke svým obavám. Ty jsou v podstatě dvojí:

1. že se nedomluvím (že moje vzdělání v japonštině je nedostatečné)

2. že umřu hlady (že kulinářské prostředí Japonska, které mi není dostatečně známé, mě zničí (ano, s hůlkami velmi bojuju))

Čím víc o těch obavách přemýšlím, tím směšnější jsou. Nějak to zvládnu a asi se tomu budu i smát. Jsou to nesmysly, ale strach je asi prostě lidská vlastnost. Strach ze selhání, strach z osamění, strach z odloučení, strach ze zapomnění.

Každému se člověk musí postavit.

Rád bych zde napsal první otevřený dopis v tomto deníku právě strachu. Otevřený dopis strachu:

Milý strachu,

Jsi nejspíš dokonalým evolučním prostředkem k zachování lidstva. To ti neberu. Je dobře, že se lidi bojí šavlozubých tygrů, tmy a aut v protisměru, ale na druhou stranu zabraňuješ tolika lidem dosažení jejich cílů. Ať už jde o vzdělání, práci, nebo o tu hezkou zrzavou holku, lidi se bojí nesmyslů. A co víc, lidi se bojí jiných lidí a místo toho, aby se je snažili pochopit a dojít nějaký pravdy, tak je radši zmlátí, vystřílí, obsadí, nebo je vytěsní na okraj společnosti. Jsi dobrým sluhou a špatným pánem.

Marcel Koníček

Zítra budu balit na cestu do jiného světa. Děsí mě to, ale vím, že nejspíš bude i legrace. Snad další díl deníku bude už méně melodramatický.

Kde Viktor necestoval #2: O létání

U mikrofonu opět cynický a nesrozumitelný přispěvatel HH. Už jsem v Japonsku... nějakou chvíli (byl jsem tu mezi prvními z naší školy). Dnes se tedy dozvíte, jak se mi létalo, jak tonu v japonštině a do jaké nadmořské výšky jsem se tu už dostal ;). Fotek mám pomálu, takže těmi vás nezahrnu, snad alespoň podám nějaké zajímavé poznatky.
V Praze jsme jeli autobusem k malému airbusu, spolucestující nenadšené (jedna z nich trpěla neláskou k létání), já jsem nevěděl co čekat (nervózní jak vepř). Byl jsem příjemně překvapen, letadlo se rozběhlo, vyskočilo a vezlo nás s podobným pohodlím jako autobus (dobře, malé zas tak ne, ale boeingy byly i pohodlnější než autobus (zdravím D1). Přistávání mne nadchlo ještě víc, protože vyvolává respekt vůči pilotům (a pilotkám, jedna nás dostala do Hong Kongu).
V Amsterodamu jsme se ospale prostáli ve frontě na lístky na zbytek výletu u hong kongských letušek z divným přízvukem, potkali tam dva ostraváky co výletovali do hong kongu (pár ve středních letech, milá náhoda) a pohostili se drahým pečivem. A odletěli samozřejmě.

Špatně nasvícená selfie z Amsterodamu.

Hong kongské letadlo bylo boží, abych tak řekl, podíval jsem se na Matrix (asi počtvrté), dostal oběd o třech chodech, v noci si dal čínskou čínskou polívku a celkově si užíval let. Dokonce se stala veselá příhoda, kdy jsem nad sibiří dvě hodiny před snídaní usnul a letuška mě vzbudila (ti kdož ví jak vypadám po probuzení ví která bije), ale úspěšně jsem si vybral z jedné možnosti snídaně a podmíněným reflexem si řekl o kafe. A tak jsme přistáli v Hong Kongu.

Bílý čaj za 29 kč v Hong Kongu, nebyl slazen... Sladí se tu jenom čaj s mlékem a ovocný....

Holky narozdíl ode mne neusnuly, takže to zalomily na lavičkách vykobercovaného (!!) letiště. Za halasného jekotu asijských dětí, nutno zmínit (ano, bavil jsem se). Měl jsem tam hned dvě události, jedna z nich bylo příjemné překvapení systémem Windows, měl jsem tezi, že řešící nástroje při problémech vlastně nic nedělají a nebohého uživatele mají jenom uklidnit ("Don't panic") - pletl jsem se! Nástroje vyřešili můj problém s připojením k Wifi a já byl schopen odeslat zprávy po fb a chatovat s pražským kolegou toho času čekajícím v Tai Pei. Druhá příhoda byl nákup bílého čaje, na letišti, kde byl levnější než by byl půllitr v čechách (Hong kongský dolar je nám nakloněn, takže to bylo největší a zároveň nejlevnější letiště, které jsme poznali). Ke správné bráně jsme se projeli vlakem (tak velké je) a u bezpečnostní kontroly jsem pobavil personál svým plyšovým prasátkem (to se všichni nasmáli). Do japonska byl stejný servis jako do hong kongu (sesterské aerolinky), jenom se kromě čínštiny a angličtiny mluvilo japonsky.

Koberec a lidi v HK.

Potom přišel první den v japonsku, nervozita při průchodu pasovou kontrolou, vyzvedání kufrů a průchodu celnicí (bez ztráty kytičky a s pokecem s úředníky). Ai a Misa, nám přiřazené studentky, nás už čekali, s námi v letadle přiletěl Toan, vietnamec z Finska. Vydali jsme se letištním autobusem a metrem do I-House. Vtipná příhoda tentokrát byla, že všichni nutili můj zebří levný kufr dívce co se mnou přiletěla :D.
První den jsem se ani nevybalil, ani si nepřiznával jet lag, vrhnul jsem se do víru socializace (šli jsme na rámen), internet jsem nedostal dalších pár dní, takže tak...
Víc zase příště, už jsem tu skoro měsíc, tak snad dám dohromady něco zajímavého...

Jak jsme se první týden orietovali

Vítám všechny u dalšího článku!

Tentokrát se podíváme na zoubek prvnímu týdnu v Akitě. Bude to tedy o něco delší. 

Před tím než začnu, tak bych ráda zmínila, že univerzita, na které se nacházím, se jmenuje Akita International University alias AIU. Mimo jiné to zmiňuji proto, že jsem v předešlých článcích psala, že se jedná o akitskou univerzitu, což je vlastně pravda pokud se to píše s malým "a" na začátku. Ovšem nerada bych, aby došlo k omylu. V Akitě se totiž nachází univerzita, která se jmenuje Akita University, ale to je úplně jiná škola. 

Tahle ANO ^3^                              Tahle NE >_<

Ještě něco málo o AIU. Na naše poměry, je to poměrně mladá a malá univerzita. Letos bude slavit 10 let od založení a má jen 1 000 studentů (Masaryčka má cca 38 000). A v rámci Japonska je to poměrně unikát, protože všechny předměty, až na pár výjimek, jsou vyučovány v angličtině. A nevím teda jakého maskota má Masarykova univerzita (a trochu se teď stydím), ale AIU má jako maskota zeleného akita inu. Jmenuje se One, anglicky tedy Jeden a to jak se to anglicky vyslovuje je i zároveň zvuk, jaký v Japonsku přiřadili psům jako štěkání. Wan, wan. 

Roztomilý, co? To se pak jeden nemůže divit, že má přítelkyni. Je to kočka a jmenuje se tuším... Con? Bohužel, ta se někde schovává, takže nemám foto.

A teď hurá na popis prvních dojmů a zážitků. Jak říká nadpis, tak první týden byl plný orientačních přednášek a hodin a podobných... Ech... Záležitostí. A musím konstatovat, že to byla chvílemi docela otrava a někdy dokonce taková, že jsem prostě usnula. Ne, že bych si nevážila úsilí lidí, kteří to organizovali a pořádali, ale byl toho tolik, že člověk měl čas jen na snídani, oběd a večeři a cítil se docela zahlcen informacemi. To na Masaryčce na to šli jinak. Prostě nás hodili do víru Informačního systému a pokud jsme chtěli, tak jsme se mohli zúčastnit nějakých seznamovacích výletů a orientačních přednášek. Myslím, že tenhle rozdíl je daný především rozdílnou velikostí obou univerzit. 

Vzhledem k tomu, že je to relativně nová škola, tak jsou tady velice pěkné budovy. Hlavně ty, které jsou ze dřeva. Samotné ubytovaní je na naše poměry opravdu hodně malé. Se spolubydlící máme jeden pokoj, kde máme postele, pracovní stoly a skříň. Odhaduji, že má tak... 4x4 metry. Kuchyňku bych popsala jako vrchol titěrnosti. Nejblíž se standartu přibližuje koupelna. Bohužel nemám žádně fotky, nějak jsem se k tomu ještě neodhodlala. Snad se do příště zadaří nějaké pořídit. 

Tak tohle je Global village, místo, které se stalo mým domovem na následujících rok. Je to 9 bloků a každé okýnko je jeden pokoj. Pokud bys se někdo chtěl stavit, tak mě najdete v pokoji A204. Jo a ta budova, která je nejvíc ve předu, je prádelna. Je to super místo, vypere se vám tam a vysuší prádlo a při čekání si nalakuje nehty nebo uspořádáte hodinu zpěvu. Btw: Miluji sušičky.

I když jsme měli velice nabitý program, tak se nám podařilo zajet do nákupního centra, které je asi 15 minut od školy autobusem. Je to obchodní centrum se vším všudy a na české poměry i s něčím navíc, protože je opravdu hoooodně velké. Tak velké, že má západní a východní část. Dá se tam koupit všechno... Teda skoro všechno. Takovou redukci pro evropskou zásuvku tam nenajdete. Ale hlavně je tam obchod, který se jmenuje Daisó, a téměř vše tam stojí 100 jenů (respektive 108, kvůli 8% dani). Propisky, nože, kbelíky, ručníky, obaly na mobily, ponožky, formičky, šampony... A tak bych mohla pokračovat do nekonečna. 

Jeden ze vstupů do nákupního střediska. Není to jak Vaňkovka nebo Olympie. Tohle je takový řetězec obchodních domů, takže je nejen v Akitě. 

Úžasné mini vozíčky, jak pro panenky. Nebo Japonce. 

Moje první dango (takové lepivé, sladké kuličky z rýžové mouky). Moc mi teda nechutnají, i když to a fotce nevypadá. Jsou takové... Lepivé a nemají takovou "plnou" chuť, jako sladkosti u nás. Je to jakoby "vodové" (což je možné, asi se do nich dává voda a na mlíko, ale na recept jsem se nikdy nedívala, takže vás dost možná matu).

Celý ten první týden byl opravdu hektický. Orientace, registrování předmětů, které rozhodně není tak příjemné a flexibilní, jako na Masarykově universitě (pokud si chcete zrušit předmět nebo si nějaký zapsat po období registrace, tak musíte jít a ručně vyplnit formulář... WTF!? To jsem jako v pravěku?), hromady emailů, které vám chodí na školní gmail a ve kterých vás informují o každém prdu. A ten prd nedostanete jenom jednou, ale aspoň 3x. A při všech těch klubech a komisích co tady mají, je to pěkná hromada emailů, která vás zavalí. 

A na závěr tady mám opět vtipnou historku. Bylo to v den, kdy jsme šli poprvé do obchodního domu. Neb se nám nepodařilo najít vhodnou redukci na zásuvku tam, tak jsme se rozhodli, že se podíváme po obchodu s elektronikou, který se měl nacházet v blízkém okolí. Bohužel strýček Google zklamal, tak jsme odchytli nebohou Japonku a tam nám poradila cestu. Bohužel vnímají vzdáleností je zdá se poněkud odlišné. Jamada denki, jak se elektro obchod jmenuje, měl být poměrně blízko. Ovšem v půlce cesty jsme naznali, že jdeme špatně a otočili se k návratu. (Málem bych zapomněla důležitý fakt. Byli jsme docela uchození a bylo cca půl deváté večer.) Když jsme došli zpátky k obchodnímu domu, tak jsme po poradě s japonskou školačkou dospěli k závěru, že jsme šli vlastně dobře, jen je pro nás pojem "je to jen kousek" o něco menší kousek, než pro Japonce. Tak jsme zarotovali jak káča a vydali jsme se opět za honbou redukce (opravdu jsme ji chtěli, počítače byli hladové a s vybitou baterkou budete těžko sjíždět vlny internetu). K obchodu jsme zdárně dorazili, ale objevili se dva problémy. 1) Když jsme dorazili, bylo cca 20:57, zavírací doba je v 21:00, 2) Nepřešli jsme silnici na křižovatce a tak nás od cíle dělila čtyř proudová silnice a plot. Vyčerpaní a zoufalí jsme se smířeně vydali na autobus. Ovšem autobus nepřijel na čas. Šli jsme si tedy koupit pivo (já nealko) a svorně čekali na další, který jel za hodinu. Ten naštěstí přijel. Další den jsme se ihned z rána vydali za honbou na redukci, tentokrát o něco úspěšnější, i když ne úplně na 100 %. Vhodnou redukci neměli totiž ani v Jamada denki. Tak jsme si koupila kabel k adaptéru. Hurá! Úspěch! Vyčerpávající... 

To je to zlotřilé elektro, které nás tak vytrolilo. 

A takhle je to tady se vším. Zádrhely, komplikace, hromada chození a zjišťování. Ovšem počítám, že je to kvůli tomu, že jsem v tom všem nová. V současné chvli už je to o něco lepší. Třeba se mi podaří do konce semestru do tohohle chaotického a zmateného stroje zapadnout. :)

Příště se pokusím dodat nějaké fotky pokoje a třeba přijde i... Králíček.