Tak trochu ve zkratce 1. část

Zdravím všechny vytrvalce!

Omlouvám se za tak dlouhou odmlku z mé strany, ale nějak... No nebudu se vymlouvat na hromady učení, prostě se mi nechtělo. A tak vynechám detaily, které si už stejně nepamatuji a napíšu sérii příspěvků, kdy vyberu ty nejzajímavější a nejpamětihodnější události.

Začnu třeba... IPhonem! Věc se má totiž tak, že mi tady moje úžasná a milovaná Nokie 5300 nepojede, ani kdybych se na hlavu stavěla, takže se v takovém případě hodí si pořídit telefon. A to je pak hned několik super možností. Vlastně dvě. Nebo možná víc, ale ty mě minuly. Buď si koupíte mobil s kreditem a nebo mobil, kdy každý měsíc platíte paušál, který se liší podle toho, co všechno v jeho rámci máte zadarmo / zvýhodněné. Takže vlastně jako u nás, což? A protože nám na škole dopřáli takový "workshop" s telefonní společností au, která nabízela telefony s paušálem a prezentovala se dobře, zatímco prezentace Soft Bank s kreditovými telefony byla dost... No, pán byl sice milý a veselý, ale jeho angličtina byla děs => neprofesionální. A ještě ke všemu nám au nabídla skvělý iPhone 5c za 18 000 jenů. Můžete si to přepočítat. A jaký z něj mám pocit? Je tu super praktické a zároveň to hrozně otravuje život. Ten neomezený přístup k informacím je výhodný především v tom, že nám AIU neustále zasílá emaily. A tím neustále myslím aspoň 8x denně (ale mám pocit, že to jsem tady už zmiňovala?). Některé z nich jsou docela důležité. Především ty, ve kterých nám nabízí nějakou práci či příležitost se zapojit do místních aktivit (například učení angličtiny na základní škole), ale často je místo pro pár lidí. A to někdy doslova, takže pravidlo "kdo dřív přijde, ten dřív mele" je alfou a omegou takových nabídek. Nevýhody jsou takové, že ten přístup ke všemu vás to nutí ten telefon používat pořád. Hlavně jestli náhodou nepřišel email, zpráva na facebooku nebo možná nějaká životně důležitá aktualizace pro jednu z aplikací, kterých si člověk stáhne hodně (například takové Night Sky... Je to boží. Ukáže vám to kde je jaké souhvězdí na obloze, v aktuálním čase a ještě při tom hraje hezká hudba). A! Pořídila jsem si na něj úplně úžasný stojánek. Je to brečící kočka s přísavkou. 

 

Záběr na celého drahouše a detail na slzící kočku.

Další záležitost se týká mé osoby. Doslova. 8. 9. jsem měla narozeniny a mé skvěle kamarádky Terka, Klára a Amy mi uspořádaly oslavu s překvapením. Tedy vlastně... Překvapující oslavu :D Vůbec nic jsem netušila, dokud na mě nevybafly "Happy birthday!". A ony se mě vyptávaly "To jsi celý den nic netušila?". A já upřímně a naprosto bezelstně přikyvovala. Protože jsem opravdu nic netušila :D Byly tak skvělé, koupily mi dortík, dárečky a taky jsem dostala rozkošné přání s lamou :3 A co teprve ta korunka, kterou jsem vyfasovala jakožto oslavenkyně. Ještě jednou díky krasavice, bylo to super báječné a nejúžasnější :-* A nesmím zapomenout na mou spolubydlící, která mi upekla lahodné sušenky a já je na posezení snědla. 

Já, Terka, Klára, Amy a dort. Byl moc, moc dobrý. Jen taková otázka opravdu jen na okraj... Proč vlastně nejsem ve středu já? :D 

A dárky. Růžová propiska s růžovou korunkou, růžovými mašlemi a růžovým ochlupením. A slibovaný králíček alias obal na mobil. Ten má jednu vadu...Nedá se použít zároveň s kočkou, protože v místě, kde se přisává kočka je ocásek... Nebo je to snad vada kočky?

Sušenky pro Lucinku. Ňami.

Další na pořadu je návštěva restaurace. Vydali jsme se za taji japonské kuchyně a daly si okomijaki. Pouze pro představu to přirovnám k bramboráku. Jen tam nejsou brambory, ale čínské zelí, a rozhodně se to nesmaží na hroudě oleje. Pěkně se to opéká na takové železné placce (prostě si nevzpomenu, jak se to jmenuje). Donesou vám misku, ve které jsou všechny přísady naskládané, jen to zamíchat. A pak si to každý sám i opeče, potře okonomijaki omáčkou, nakreslí obrázek japonskou majonézou, která mi chutná mnohem víc než česká, posype řasou a asi... Sušenou rybou a se na to stačí jen vrhnout. Jsou různé druhy, v některých je maso, v jiných mořské plody a já si dala okonomijaki se sýrem a rajčaty. Ani nevíte jak hrozně vynikající jídlo to je. Málem jsem se uslintala k smrti. Už abychom si to zopakovali. A jsou mezi námi tací, kteří nejsou vůbec okoniomjaki nadšení... To bude tím kečupem a dalšími nedostatky, o kterých jsem se doslechla, že byly spáchány. 

Miska s ještě nezamíchaným okomijaki. A ramune! To je vynikající sladká soda. Na to se taky už moc těším. Hlavně na skleněnou kouli uvnitř. Hmmm... Slouží jako ucpávka, pak ji jen zamáčknete dovnitř.

Hotovo! Itadakimasu! (Ty majonézové obrázky nejsou moc poznat pod vrstvou přísad, ale moje je kočka a na jeden z nich je můj ctění obličej :P Byla jsem prostě k sežrání)

Tak to je pro dnešek vše. Děkuji všem, kteří se mnou mají trpělivost :) Příště bych vám nemusela zapomenout ukázat pokoj... Můžete jen doufat.

Kjóto nikki – den -1.

Pro čtenáře: Takto začínám svůj deník, kterým chci popsat svůj pobyt v Japonsku. První díl dávám i tady na Viktora, kam mi ho dovolila dát moje dobrá kamarádka Lucka, ale další půjdou na můj vlastní blog, abych se vyhnul přehnanému spamování tohoto blogu. První díl je velmi citový, protože suchých popisů cest do zahraničí je dost a já mám zrovna citovou náladu (proto se možná hodně liší od mého článku o holkách a stipendiích). Milý čtenáři, doufám, že se ti bude líbit, co tady píšu a půjdeš se podívat i na pokračování na kjotonikki.blogspot.cz.

Pokud jsem umělcem, jsem umělcem mizerným. Jelikož, pokud je osudem umělce sdělovat ostatním své city v té nebo oné formě, tak jsem v tom celý život selhával. Nikdy jsem nedokázal přesvědčivě vyjádřit své pocity. Hlubina lásky se scvrkávala na každodenní „miluju tě“ nebo „jsem tu pro tebe“ a ve finále mě nechalo vždycky zbitého a zoufalého. Přesto však chci popsat své city předtím, než opustím známý svět a vydám se do neznáma. Před odjezdem do Japonska jsem plný právě citů.

Všichni lidi se mě ptají, na co se těším v Japonsku, ale nemyslím si, že se opravdu na něco těším. Spíše mě naplňují obavy a o těch se zmíním později. Každopádně, již není cesty zpět.

Naplňuje mě cit ztracené lásky, rozparcelovaného srdce hledajícího něco, co neví, co je.

Často mívám pochyby o vlastním směřování života. Vždycky jsem byl ten typ člověka, co nedal na vlastní rozum, spíš na to, co mu nějaký hlas uvnitř říkal, že je správné. Možná je to důsledek mojí křesťanské výchovy, důrazu na to, že všichni lidi mají ve svém nitru hlas nezměrného boha, přesto si myslím, že jsem ve svém životě udělal hromadu chyb a to z pohledu společnosti stojím na startovní čáře. Vždycky mě bude asi strašit možnost ideální volby a děs věčného návratu, tedy, že lidská rozhodnutí jsou navěky zapsaná v předivu vesmíru.

Ve svém životě jsem potkal hromadu lidí, kterým se cítím zavázaný, a nejvíce se asi cítím zavázaný svým učitelům. Možná proto jsem zvolil tenhle titul deníku, je odkazem na Ki no Curajukiho „Tosa nikki“ a jeho podtitul je obrácenou parafrází věty z něj, kterou mi vryl do paměti pan doktor „boddhisatva“ Rumánek a inspiraci mi poskytl i pan magistr „děs prváků“ Matela.

Každopádně, už jsem se zde rozloučil s mými přáteli. Je v tom určitý pocit definitívy. Rok se zdá jako věčnost. Možná se vrátím jako jiný člověk? Ta samotná délka a vzdálenost mě naplňuje neurčitým děsem.

Právě zde bych se rád vrátil ke svým obavám. Ty jsou v podstatě dvojí:

1. že se nedomluvím (že moje vzdělání v japonštině je nedostatečné)

2. že umřu hlady (že kulinářské prostředí Japonska, které mi není dostatečně známé, mě zničí (ano, s hůlkami velmi bojuju))

Čím víc o těch obavách přemýšlím, tím směšnější jsou. Nějak to zvládnu a asi se tomu budu i smát. Jsou to nesmysly, ale strach je asi prostě lidská vlastnost. Strach ze selhání, strach z osamění, strach z odloučení, strach ze zapomnění.

Každému se člověk musí postavit.

Rád bych zde napsal první otevřený dopis v tomto deníku právě strachu. Otevřený dopis strachu:

Milý strachu,

Jsi nejspíš dokonalým evolučním prostředkem k zachování lidstva. To ti neberu. Je dobře, že se lidi bojí šavlozubých tygrů, tmy a aut v protisměru, ale na druhou stranu zabraňuješ tolika lidem dosažení jejich cílů. Ať už jde o vzdělání, práci, nebo o tu hezkou zrzavou holku, lidi se bojí nesmyslů. A co víc, lidi se bojí jiných lidí a místo toho, aby se je snažili pochopit a dojít nějaký pravdy, tak je radši zmlátí, vystřílí, obsadí, nebo je vytěsní na okraj společnosti. Jsi dobrým sluhou a špatným pánem.

Marcel Koníček

Zítra budu balit na cestu do jiného světa. Děsí mě to, ale vím, že nejspíš bude i legrace. Snad další díl deníku bude už méně melodramatický.

Kde Viktor necestoval #2: O létání

U mikrofonu opět cynický a nesrozumitelný přispěvatel HH. Už jsem v Japonsku... nějakou chvíli (byl jsem tu mezi prvními z naší školy). Dnes se tedy dozvíte, jak se mi létalo, jak tonu v japonštině a do jaké nadmořské výšky jsem se tu už dostal ;). Fotek mám pomálu, takže těmi vás nezahrnu, snad alespoň podám nějaké zajímavé poznatky.
V Praze jsme jeli autobusem k malému airbusu, spolucestující nenadšené (jedna z nich trpěla neláskou k létání), já jsem nevěděl co čekat (nervózní jak vepř). Byl jsem příjemně překvapen, letadlo se rozběhlo, vyskočilo a vezlo nás s podobným pohodlím jako autobus (dobře, malé zas tak ne, ale boeingy byly i pohodlnější než autobus (zdravím D1). Přistávání mne nadchlo ještě víc, protože vyvolává respekt vůči pilotům (a pilotkám, jedna nás dostala do Hong Kongu).
V Amsterodamu jsme se ospale prostáli ve frontě na lístky na zbytek výletu u hong kongských letušek z divným přízvukem, potkali tam dva ostraváky co výletovali do hong kongu (pár ve středních letech, milá náhoda) a pohostili se drahým pečivem. A odletěli samozřejmě.

Špatně nasvícená selfie z Amsterodamu.

Hong kongské letadlo bylo boží, abych tak řekl, podíval jsem se na Matrix (asi počtvrté), dostal oběd o třech chodech, v noci si dal čínskou čínskou polívku a celkově si užíval let. Dokonce se stala veselá příhoda, kdy jsem nad sibiří dvě hodiny před snídaní usnul a letuška mě vzbudila (ti kdož ví jak vypadám po probuzení ví která bije), ale úspěšně jsem si vybral z jedné možnosti snídaně a podmíněným reflexem si řekl o kafe. A tak jsme přistáli v Hong Kongu.

Bílý čaj za 29 kč v Hong Kongu, nebyl slazen... Sladí se tu jenom čaj s mlékem a ovocný....

Holky narozdíl ode mne neusnuly, takže to zalomily na lavičkách vykobercovaného (!!) letiště. Za halasného jekotu asijských dětí, nutno zmínit (ano, bavil jsem se). Měl jsem tam hned dvě události, jedna z nich bylo příjemné překvapení systémem Windows, měl jsem tezi, že řešící nástroje při problémech vlastně nic nedělají a nebohého uživatele mají jenom uklidnit ("Don't panic") - pletl jsem se! Nástroje vyřešili můj problém s připojením k Wifi a já byl schopen odeslat zprávy po fb a chatovat s pražským kolegou toho času čekajícím v Tai Pei. Druhá příhoda byl nákup bílého čaje, na letišti, kde byl levnější než by byl půllitr v čechách (Hong kongský dolar je nám nakloněn, takže to bylo největší a zároveň nejlevnější letiště, které jsme poznali). Ke správné bráně jsme se projeli vlakem (tak velké je) a u bezpečnostní kontroly jsem pobavil personál svým plyšovým prasátkem (to se všichni nasmáli). Do japonska byl stejný servis jako do hong kongu (sesterské aerolinky), jenom se kromě čínštiny a angličtiny mluvilo japonsky.

Koberec a lidi v HK.

Potom přišel první den v japonsku, nervozita při průchodu pasovou kontrolou, vyzvedání kufrů a průchodu celnicí (bez ztráty kytičky a s pokecem s úředníky). Ai a Misa, nám přiřazené studentky, nás už čekali, s námi v letadle přiletěl Toan, vietnamec z Finska. Vydali jsme se letištním autobusem a metrem do I-House. Vtipná příhoda tentokrát byla, že všichni nutili můj zebří levný kufr dívce co se mnou přiletěla :D.
První den jsem se ani nevybalil, ani si nepřiznával jet lag, vrhnul jsem se do víru socializace (šli jsme na rámen), internet jsem nedostal dalších pár dní, takže tak...
Víc zase příště, už jsem tu skoro měsíc, tak snad dám dohromady něco zajímavého...

Jak jsme se první týden orietovali

Vítám všechny u dalšího článku!

Tentokrát se podíváme na zoubek prvnímu týdnu v Akitě. Bude to tedy o něco delší. 

Před tím než začnu, tak bych ráda zmínila, že univerzita, na které se nacházím, se jmenuje Akita International University alias AIU. Mimo jiné to zmiňuji proto, že jsem v předešlých článcích psala, že se jedná o akitskou univerzitu, což je vlastně pravda pokud se to píše s malým "a" na začátku. Ovšem nerada bych, aby došlo k omylu. V Akitě se totiž nachází univerzita, která se jmenuje Akita University, ale to je úplně jiná škola. 

Tahle ANO ^3^                              Tahle NE >_<

Ještě něco málo o AIU. Na naše poměry, je to poměrně mladá a malá univerzita. Letos bude slavit 10 let od založení a má jen 1 000 studentů (Masaryčka má cca 38 000). A v rámci Japonska je to poměrně unikát, protože všechny předměty, až na pár výjimek, jsou vyučovány v angličtině. A nevím teda jakého maskota má Masarykova univerzita (a trochu se teď stydím), ale AIU má jako maskota zeleného akita inu. Jmenuje se One, anglicky tedy Jeden a to jak se to anglicky vyslovuje je i zároveň zvuk, jaký v Japonsku přiřadili psům jako štěkání. Wan, wan. 

Roztomilý, co? To se pak jeden nemůže divit, že má přítelkyni. Je to kočka a jmenuje se tuším... Con? Bohužel, ta se někde schovává, takže nemám foto.

A teď hurá na popis prvních dojmů a zážitků. Jak říká nadpis, tak první týden byl plný orientačních přednášek a hodin a podobných... Ech... Záležitostí. A musím konstatovat, že to byla chvílemi docela otrava a někdy dokonce taková, že jsem prostě usnula. Ne, že bych si nevážila úsilí lidí, kteří to organizovali a pořádali, ale byl toho tolik, že člověk měl čas jen na snídani, oběd a večeři a cítil se docela zahlcen informacemi. To na Masaryčce na to šli jinak. Prostě nás hodili do víru Informačního systému a pokud jsme chtěli, tak jsme se mohli zúčastnit nějakých seznamovacích výletů a orientačních přednášek. Myslím, že tenhle rozdíl je daný především rozdílnou velikostí obou univerzit. 

Vzhledem k tomu, že je to relativně nová škola, tak jsou tady velice pěkné budovy. Hlavně ty, které jsou ze dřeva. Samotné ubytovaní je na naše poměry opravdu hodně malé. Se spolubydlící máme jeden pokoj, kde máme postele, pracovní stoly a skříň. Odhaduji, že má tak... 4x4 metry. Kuchyňku bych popsala jako vrchol titěrnosti. Nejblíž se standartu přibližuje koupelna. Bohužel nemám žádně fotky, nějak jsem se k tomu ještě neodhodlala. Snad se do příště zadaří nějaké pořídit. 

Tak tohle je Global village, místo, které se stalo mým domovem na následujících rok. Je to 9 bloků a každé okýnko je jeden pokoj. Pokud bys se někdo chtěl stavit, tak mě najdete v pokoji A204. Jo a ta budova, která je nejvíc ve předu, je prádelna. Je to super místo, vypere se vám tam a vysuší prádlo a při čekání si nalakuje nehty nebo uspořádáte hodinu zpěvu. Btw: Miluji sušičky.

I když jsme měli velice nabitý program, tak se nám podařilo zajet do nákupního centra, které je asi 15 minut od školy autobusem. Je to obchodní centrum se vším všudy a na české poměry i s něčím navíc, protože je opravdu hoooodně velké. Tak velké, že má západní a východní část. Dá se tam koupit všechno... Teda skoro všechno. Takovou redukci pro evropskou zásuvku tam nenajdete. Ale hlavně je tam obchod, který se jmenuje Daisó, a téměř vše tam stojí 100 jenů (respektive 108, kvůli 8% dani). Propisky, nože, kbelíky, ručníky, obaly na mobily, ponožky, formičky, šampony... A tak bych mohla pokračovat do nekonečna. 

Jeden ze vstupů do nákupního střediska. Není to jak Vaňkovka nebo Olympie. Tohle je takový řetězec obchodních domů, takže je nejen v Akitě. 

Úžasné mini vozíčky, jak pro panenky. Nebo Japonce. 

Moje první dango (takové lepivé, sladké kuličky z rýžové mouky). Moc mi teda nechutnají, i když to a fotce nevypadá. Jsou takové... Lepivé a nemají takovou "plnou" chuť, jako sladkosti u nás. Je to jakoby "vodové" (což je možné, asi se do nich dává voda a na mlíko, ale na recept jsem se nikdy nedívala, takže vás dost možná matu).

Celý ten první týden byl opravdu hektický. Orientace, registrování předmětů, které rozhodně není tak příjemné a flexibilní, jako na Masarykově universitě (pokud si chcete zrušit předmět nebo si nějaký zapsat po období registrace, tak musíte jít a ručně vyplnit formulář... WTF!? To jsem jako v pravěku?), hromady emailů, které vám chodí na školní gmail a ve kterých vás informují o každém prdu. A ten prd nedostanete jenom jednou, ale aspoň 3x. A při všech těch klubech a komisích co tady mají, je to pěkná hromada emailů, která vás zavalí. 

A na závěr tady mám opět vtipnou historku. Bylo to v den, kdy jsme šli poprvé do obchodního domu. Neb se nám nepodařilo najít vhodnou redukci na zásuvku tam, tak jsme se rozhodli, že se podíváme po obchodu s elektronikou, který se měl nacházet v blízkém okolí. Bohužel strýček Google zklamal, tak jsme odchytli nebohou Japonku a tam nám poradila cestu. Bohužel vnímají vzdáleností je zdá se poněkud odlišné. Jamada denki, jak se elektro obchod jmenuje, měl být poměrně blízko. Ovšem v půlce cesty jsme naznali, že jdeme špatně a otočili se k návratu. (Málem bych zapomněla důležitý fakt. Byli jsme docela uchození a bylo cca půl deváté večer.) Když jsme došli zpátky k obchodnímu domu, tak jsme po poradě s japonskou školačkou dospěli k závěru, že jsme šli vlastně dobře, jen je pro nás pojem "je to jen kousek" o něco menší kousek, než pro Japonce. Tak jsme zarotovali jak káča a vydali jsme se opět za honbou redukce (opravdu jsme ji chtěli, počítače byli hladové a s vybitou baterkou budete těžko sjíždět vlny internetu). K obchodu jsme zdárně dorazili, ale objevili se dva problémy. 1) Když jsme dorazili, bylo cca 20:57, zavírací doba je v 21:00, 2) Nepřešli jsme silnici na křižovatce a tak nás od cíle dělila čtyř proudová silnice a plot. Vyčerpaní a zoufalí jsme se smířeně vydali na autobus. Ovšem autobus nepřijel na čas. Šli jsme si tedy koupit pivo (já nealko) a svorně čekali na další, který jel za hodinu. Ten naštěstí přijel. Další den jsme se ihned z rána vydali za honbou na redukci, tentokrát o něco úspěšnější, i když ne úplně na 100 %. Vhodnou redukci neměli totiž ani v Jamada denki. Tak jsme si koupila kabel k adaptéru. Hurá! Úspěch! Vyčerpávající... 

To je to zlotřilé elektro, které nás tak vytrolilo. 

A takhle je to tady se vším. Zádrhely, komplikace, hromada chození a zjišťování. Ovšem počítám, že je to kvůli tomu, že jsem v tom všem nová. V současné chvli už je to o něco lepší. Třeba se mi podaří do konce semestru do tohohle chaotického a zmateného stroje zapadnout. :)

Příště se pokusím dodat nějaké fotky pokoje a třeba přijde i... Králíček.