Kjóto nikki – den -1.

Pro čtenáře: Takto začínám svůj deník, kterým chci popsat svůj pobyt v Japonsku. První díl dávám i tady na Viktora, kam mi ho dovolila dát moje dobrá kamarádka Lucka, ale další půjdou na můj vlastní blog, abych se vyhnul přehnanému spamování tohoto blogu. První díl je velmi citový, protože suchých popisů cest do zahraničí je dost a já mám zrovna citovou náladu (proto se možná hodně liší od mého článku o holkách a stipendiích). Milý čtenáři, doufám, že se ti bude líbit, co tady píšu a půjdeš se podívat i na pokračování na kjotonikki.blogspot.cz.

Pokud jsem umělcem, jsem umělcem mizerným. Jelikož, pokud je osudem umělce sdělovat ostatním své city v té nebo oné formě, tak jsem v tom celý život selhával. Nikdy jsem nedokázal přesvědčivě vyjádřit své pocity. Hlubina lásky se scvrkávala na každodenní „miluju tě“ nebo „jsem tu pro tebe“ a ve finále mě nechalo vždycky zbitého a zoufalého. Přesto však chci popsat své city předtím, než opustím známý svět a vydám se do neznáma. Před odjezdem do Japonska jsem plný právě citů.

Všichni lidi se mě ptají, na co se těším v Japonsku, ale nemyslím si, že se opravdu na něco těším. Spíše mě naplňují obavy a o těch se zmíním později. Každopádně, již není cesty zpět.

Naplňuje mě cit ztracené lásky, rozparcelovaného srdce hledajícího něco, co neví, co je.

Často mívám pochyby o vlastním směřování života. Vždycky jsem byl ten typ člověka, co nedal na vlastní rozum, spíš na to, co mu nějaký hlas uvnitř říkal, že je správné. Možná je to důsledek mojí křesťanské výchovy, důrazu na to, že všichni lidi mají ve svém nitru hlas nezměrného boha, přesto si myslím, že jsem ve svém životě udělal hromadu chyb a to z pohledu společnosti stojím na startovní čáře. Vždycky mě bude asi strašit možnost ideální volby a děs věčného návratu, tedy, že lidská rozhodnutí jsou navěky zapsaná v předivu vesmíru.

Ve svém životě jsem potkal hromadu lidí, kterým se cítím zavázaný, a nejvíce se asi cítím zavázaný svým učitelům. Možná proto jsem zvolil tenhle titul deníku, je odkazem na Ki no Curajukiho „Tosa nikki“ a jeho podtitul je obrácenou parafrází věty z něj, kterou mi vryl do paměti pan doktor „boddhisatva“ Rumánek a inspiraci mi poskytl i pan magistr „děs prváků“ Matela.

Každopádně, už jsem se zde rozloučil s mými přáteli. Je v tom určitý pocit definitívy. Rok se zdá jako věčnost. Možná se vrátím jako jiný člověk? Ta samotná délka a vzdálenost mě naplňuje neurčitým děsem.

Právě zde bych se rád vrátil ke svým obavám. Ty jsou v podstatě dvojí:

1. že se nedomluvím (že moje vzdělání v japonštině je nedostatečné)

2. že umřu hlady (že kulinářské prostředí Japonska, které mi není dostatečně známé, mě zničí (ano, s hůlkami velmi bojuju))

Čím víc o těch obavách přemýšlím, tím směšnější jsou. Nějak to zvládnu a asi se tomu budu i smát. Jsou to nesmysly, ale strach je asi prostě lidská vlastnost. Strach ze selhání, strach z osamění, strach z odloučení, strach ze zapomnění.

Každému se člověk musí postavit.

Rád bych zde napsal první otevřený dopis v tomto deníku právě strachu. Otevřený dopis strachu:

Milý strachu,

Jsi nejspíš dokonalým evolučním prostředkem k zachování lidstva. To ti neberu. Je dobře, že se lidi bojí šavlozubých tygrů, tmy a aut v protisměru, ale na druhou stranu zabraňuješ tolika lidem dosažení jejich cílů. Ať už jde o vzdělání, práci, nebo o tu hezkou zrzavou holku, lidi se bojí nesmyslů. A co víc, lidi se bojí jiných lidí a místo toho, aby se je snažili pochopit a dojít nějaký pravdy, tak je radši zmlátí, vystřílí, obsadí, nebo je vytěsní na okraj společnosti. Jsi dobrým sluhou a špatným pánem.

Marcel Koníček

Zítra budu balit na cestu do jiného světa. Děsí mě to, ale vím, že nejspíš bude i legrace. Snad další díl deníku bude už méně melodramatický.