Co bylo před Viktorem

Zdravím všechny novopečené čtenáře tohoto nově upečeného blogu!

V dnešním příspěvku Vám popíšu, jak to vlastně všechno začalo a pokračovalo. Bude to pojato stylem „Mám imaginární osnovu a ke každému bodu napíšu stručný a výstižný popis“. Pokusím se Vás neunudit hromadou faktů, držte si palce.

Jako první začnu motivačními dopisy. Jedním jsem měla motivovat učitele, aby mě nominovali na vybrané školy. Moje motivace k napsání tohoto motivačního dopisu byla malá, ale generál-rodič zavel. A taky podle toho  vypadal. I s adresou to bylo celý 15 řádků. Měli jsme si vybrat tři školy, kam bychom chtěli. Jednu jsem vybrala podle pěkného názvu, na druhé je spolužák a zdá se šťastný a kvůli té třetí jsem házela šipky. A navíc jsem to odeslala 15 minut před „dedlajnou“. Ale říkala jsem si, že je to jedno, protože stejně vyberou jen pět lidí a dokázala bych je s klidem vyjmenovat. Nakonec nás z japanistiky jede 13. Druhý byl pro akitskou univerzitu, abych je ujistila o mých kvalitách.

Dalším bodem osnovy je počáteční zařizování věcí, především pak peněz. Když mi bylo oznámeno, že jedu, tak mi spadla čelist a špatně se mi potom šťastně pohopskávalo. Pak mi spadla po druhé, když na mě vyskočila suma, kterou tam na ten rok budu potřebovat. A ještě ke všemu jsem musela dokázat, že je mám. Naštěstí hodní lidé stále existují, takže tato výzva byla pokořena. Později se k tomu přidalo o stipendium od Japonců, které mám jen díky tomu, že jsem se dostala na Akitu, která podávat žádost za studenty. Díky!

Dále tady máme zařazování pasu a víza. Pas jsem neměla, protože jsem nikdy nevystrčila ani chlup na noze z EU. Kupodivu je má pasová fotka opravdu vydařená. Ovšem bez víza je Vám pas na cestě do Japonska na nic. Jen si představte, kdyby jste tam mohli jezdit jen tak! :O Kvůli vízu je potřeba jet do Prahy na ambasádu. Takže do jedné ruky pas, do druhé formulář a hurá na ně! Zajímavý fakt je, že je v Praze jak japonská ambasáda, tak velvyslanectví. Podle slovníku cizích slov je ambasáda to stejné co velvyslanectví. Co z toho plyne? Že pokud Vám do jedné budovy chodí víc lidí, než do druhé, tak je to ambasáda, protože je to víc kůl a cizí a ta exotika! Výlety to byly fajn, jen mi ukázali, že nevím, jak přežiji tu několik desítek hodin dlouhou cestu letadlem. Po třech hodinách sezení v autobuse mě bolel zadek tak, že jsem si musela sednout na vlastní ruku.

Spousta věcí se zařizovala elektronicky v informačním systému japonské školy. Třeba takové vyplňování zdravotního stavu. Díky tomu jsem se konečně dozvěděla, jakou mám krevní skupinu (a rozhodně mi to připadne užitečnější než rentgen plic :P ). Japonci dost dají na určování charakteru podle krevní skupiny, Mají štěstí, že vybočuji z toho, co se o mé skupině říká / píše.

Pak tady máme letenky. To bylo fajn, poslala jsem jen peníze a ostatní zařídili za mě, protože jsem slabá a a vystrašená žena, která nic takového před tím nezařizovala a ještě bych to pokazila. Jen nám někdo mohl dát slevu. Třeba studentskou. Nebo seniorskou. Nebo zadarmo.

Poslední záležitostí, kterou mám na osnově, je placení podzimního semestru. Platilo se předem a vtipné bylo, že jsem málem ztroskotala na nedostatku místa pro adresu příjemce. Tři řádky jsou prostě málo. Ovšem není mi hanba se zeptat na cestu... Radu. A rada zní: „Jméno příjemce nezkracovat nikdy, zbytek adresy je vlastně šumák.“ Čekání na zezelenání políčka o zaplacení nebylo kupodivu tak hrozné. Hrozné bylo, že mě oškubali o celých 1 300,-. Poplatky za převod do zahraničí. *mává pomstychtivě pěstičkou*

Když se zpětně ohlížím za událostmi posledního cca půl roku, tak to bylo stresující a hektické. Všude se míhaly zmatené ruce a nohy a hlavy a střílelo se těmi nejzmatenějšími pohledy a těch včel co uletělo. Doufám, že to za to bude v tom Japonsku stát. :D

P. S. Málem bych zapomněla na tragikomedii o elektronice. Přesně v den, kdy jsem se dozvěděla, že mě přijali mi odešel notebook. Víte, jde především o to, že jsme si nějakou dobu říkala, že bych si měla pořídit nový. Nesplňoval nároky ke slušnému hraní her, přehříval se a byl docela pomalý. Acer Aspire 5530 tuším. Navíc jsem už nějakou dobu sem tam cítila ve vzduchu mírný zápach příliš rozžhaveného kovu. Byli jsme prostě ten den vzrušení oba, já to ustála mnohem líp než on. A on vlastně funguje... Někdy. Naskočí černá obrazovka a pak velké nic. Takhle to vydrží i hodinu. Sem tam naskočí, ovšem pokud se mu nevěnuji každou minutu, tak i když tam třeba něco stahuji, tak se prostě vypne. Potřebuje ten přímý kontakt, bez doteku ani ránu. Takže nejen, že mám zbytečně drahou letenku (tím nechci nikoho obviňovat, je to fakt, znáte to s těmi sousedy a trávou, že?), tak jsem ještě musela kupovat nový notebook. Z původního plánu "jen za desítku" se vyklubal "jen za patnáct". Tímto zdravím Karla! <3 (Všimla jsem si, že v poslední době mám tendenci pojmenovávat předměty.) Je to dost tragikomické? Mě osobně se to tak určitě jeví.

Příště se těšte na informace o Akitě a AIU. Tajemná zkratka, což?